Ondřej Schneider, Hospodářské noviny, 5. srpna 2009
V roce 2009 v Česku klesne HDP o čtyři, možná o pět procent. Nezaměstnanost se vrátí na 10 %, dohromady se zadlužíme dalšími dvěma sty miliardami korun. Bude to ekonomicky nejhorší rok v historii České republiky. Ani v tak špatném roce bychom neměli zapomínat, jak příznivé k nám zatím 21. století bylo.
Od roku 2000 ekonomika vzrostla o 50 %, průměrná mzda stoupla z 12 tisíc korun na více než 22 tisíc. Zlepšila se kvalita života – máme víc peněz, ale také více na výběr, co s nimi uděláme. Cestujeme jako nikdy předtím, v obchodě máme širší nabídku zboží, máme přístup k informacím z celého světa.
Triumf globalizace
Za tento blahobyt vděčíme tržnímu systému, který s námi zhruba ve stejný čas přijaly i miliardy Číňanů, Indů nebo miliony Brazilců. Svět se stal jedním ekonomickým celkem, kde se vyrábí a obchoduje mnohonásobně víc než před třiceti lety. Pro připomenutí: tehdy polovině lidstva vládli komunisté, Latinská Amerika byla v moci vojenských režimů. Obyvatel Francie si nemohl otevřít účet v Itálii, Španěl poslat děti na školu do Německa, Angličan investovat v Belgii. Dnes nám tyto svobody přijdou samozřejmé.
Tento dlouhý úvod má jediný cíl – ilustrovat, jak kriticky závisí blahobyt malé země uprostřed Evropy na co nejsvobodnějším mezinárodním obchodu a na volném pohybu kapitálu. Bez nich bychom byli odsouzeni k pomalému růstu a ke „smrštění svobody.
Rok 2009 však bude podle odhadů rokem s největším poklesem objemu zahraničního obchodu od krize ve 30. letech minulého století. Světová banka odhaduje, že v prvním pololetí klesl obchod o třetinu, což je více než před sedmdesáti lety. Prudce se snižuje pohyb mezinárodního kapitálu: IIF odhaduje, že soukromé kapitálové investice do rozvíjejících se trhů se sníží z 930 miliard dolarů (2007) na letošních 165 miliard.
Současná ekonomická krize vede ke snížení poptávky po dovozech a zahraniční investice jsou riskantnější. Propad zahraniční aktivity často perverzně vyhovuje i národním vládám – v období růstu nezaměstnanosti si málokterý politik přeje, aby firmy v jeho zemi konkurovaly zahraničním, a dbá na to, aby pomoc z peněz daňových poplatníků neskončila u zahraničních investorů. Řada zemí tak potichu zvyšuje „ochranu národních trhů před konkurencí ze zahraničí.
Nejvarovnější jsou příznaky návratu k národnímu modelu ve finančnictví. Když loni bankrotovaly islandské banky, tamní vláda garantovala vklad jen islandským občanům – ostatní přišli o všechno. Den před bankrotem Lehman Brothers stáhlo ústředí v New Yorku miliardy dolarů z dcery Lehman Brothers v Londýně, ta pak nebyla schopna kompenzovat věřitele. Britové reagovali návrhem regulace, která by umožnila zakázat přesun peněz z britských poboček zahraničních bank.
Kroky islandských a britských regulátorů, z jejich pohledu logické, ohrožují mezinárodní model bankovnictví, kdy velké finanční instituce mohly podnikat mezinárodně, a snižovaly tak riziko skupiny. Teď se zdá, že budou muset své nadnárodní celky opět rozdělit.
Výsledkem bude pokles investičních aktivit, především v zemích, jež byly významnými příjemci zahraničního kapitálu. Například v České republice…
Záchrana byrokracií?
V tomto kontextu je třeba chápat pokusy Evropské komise ustanovit dvě nové instituce – European System of Financial Supervisors (ESFS) a European Systemic Risk Board (ESRB). Jejich úkolem by nemělo být jen varovat před riziky a slaďovat regulatorní EU. Hlavním úkolem je bránit národní segmentaci finančních trhů a uklidnění politiků. Pokud budou politici a veřejnost věřit, že EU je schopná nalézt regulatorní rámec i pro evropské banky působící v řadě zemí, nebudou tolik tlačit na ochranu národních trhů.
ESFS tak ESRB jako byrokratické instituce nebudou asi moc efektivní, aspoň ze začátku. Svou existenci budou muset legitimizovat různými nařízeními. Ale je-li to cena, kterou máme zaplatit za zachování mezinárodního finančního trhu, neměli bychom váhat.
Snad to pochopí i česká elita a prezident, který na návrh ESFS a ERB reagoval dle očekávání (EU zneužívá krizi pro centralizaci, HN, 24. července) – odmítl je jako příklad škodlivé evropské integrace. Co je jasné na první pohled, může být složitější na druhý a třetí – ekonomové pro to mají pěkný termín second best. Někdy je i druhá nejlepší možnost docela dobrá.
Autor: Ondřej Schneider