Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Úder proti žárovce

Napínavý příběh jednoho zákazu

Jochen Bittner, Respekt, 7. září 2009

Brusel si od 1. září posvítil na celý kontinent. Od tohoto data už nesmějí výrobci do obchodů dodávat žádné nové stowattové a matné žárovky. Postupem času se připojí i slabší zdroje světla. Od září 2012 nebudou v Evropské unii k dostání žádné běžné edisonky. Evropané v těchto dnech se značným překvapením zjišťují, že pro snížení emisí CO2 byla nařízením EU uvalena na žárovku klatba, a co jim síly stačí, nakupují do zásoby starou dobrou klasiku vydávající teplé světlo. Snadno se teď nadává na Brusel. Ale kdo a kdy přesně je za tento krok zodpovědný?

Snažíme-li se rekonstruovat příběh, který vedl k zákazu žárovek, je to chvílemi, jako bychom se nořili do útrob výrobní linky masokombinátu. Kdo však hledá příčinu politického vnuknutí, musí se vnitřnostmi evropského zákonodárství prokousat. Rozhodující impulz přišel z Německa. Přesněji řečeno od ministra životního prostředí Sigmara Gabriela. Jeho dopis adresovaný Evropské komisi před dobrými dvěma lety nastartoval proces, na jehož konci evropské obývací pokoje zaplaví chladnější světlo.

I kdyby úsporné žárovky nakrásně přispěly ke zlepšení klimatu, doma mnozí jejich světlo vnímáme asi tak příjemně jako ledovou sprchu. Navíc existuje podezření, že je nezdravé. Vysoký podíl neklidného studeného světla má podle lékařů špatný vliv na spánek a psychiku. Biorytmus člověka je večer nastaven na teplou, načervenalou záři ohně o stejné vlnové délce. Navíc se z úsporných žárovek při výrobě světla uvolňuje rtuť. Při nesprávné likvidaci se tento jed dostává do životního prostředí. Zkrátka a dobře o zákazu žárovek by se z nejrůznějších důvodů dalo dlouho diskutovat. Jenže právě k tomu nikdy nedošlo.

Všechno to začalo před šesti lety, 9. září 2003. Evropská komise v Bruselu oznamuje záměr vytvořit směrnici s kouzelným slůvkem ekodesign v názvu. Pro elektrospotřebiče, elektroniku anebo elektrotepelná zařízení jako bojlery, ledničky nebo televize mají být vytvořeny minimální ekologické standardy. Sbohem, pohotovostní režime stand-by. O žárovce nikde ani zmínky, alespoň tehdy ještě ne. Evropský parlament směrnici o ekodesignu posvětil 13. dubna 2005. Tím však zároveň připravil půdu pro zákaz žárovek.

Lepší než nic

O necelé dva roky později jsou v Evropě dny klasických žárovek díky souběhu dvou událostí sečteny. Zaprvé, australská vláda 20. února 2007 oznamuje svůj záměr prosadit zákaz žárovek do konce roku 2010. Zadruhé, o několik týdnů dříve přebírá v Bruselu německá spolková vláda předsednictví Rady Evropské unie a ambiciózní ministr životního prostředí rozpoznává potenciál, který mu bruselská legislativní mašinerie k protlačení záměru skýtá.

„Říkali jsme si, proč to ti Australané zvládnou tak rychle, a my ne," zaznívá při pohledu zpět ze spolkového ministerstva životního prostředí. „Je snad Evropská unie při vytváření účinné ochrany klimatu příliš těžkopádná?" Ještě v únoru 2007, jen několik málo dnů po australském rozhodnutí, píše Gabriel dopis bruselskému komisaři pro životní prostředí Stavrosu Dimasovi a vyvíjí na něj nátlak. „Diskuse o úsporných žárovkách iniciovaná australskou vládou," píše v dopise Gabriel, „nabízí velmi zajímavé možnosti." Přechodem od obyčejných žárovek na úsporné bychom podle něj v Evropě mohli ročně ušetřit 25 milionů tun CO2. „Evropský region si už nemůže dovolit žádné produkty typu klasické žárovky s pouhou pětiprocentní energetickou účinností." Gabriel žádá komisaře, aby „urychleně" zajistil příslušná „prováděcí opatření". Jako vehikulum zákazu navrhuje Gabriel směrnici o ekodesignu.

Na chodbách v evropské metropoli získává návrh netušenou dynamiku. Gabriel vyslal kouli, která se valí kancelářemi komise a nabírá rotaci. Ctižádostivého cíle, jímž je snížení emisí CO2 v Evropě do roku 2020 o dvacet procent, Unie dosáhne, pokud se jí podaří ročně uspořit 780 milionů tun CO2. Úředníci komise spočítali, že zákazem žárovek by se ušetřilo zhruba 15 milionů tun. To sice není moc, ale je to lepší než nic. Na druhé straně je tu však ztráta přívětivého světla, kvůli kterému lidé na žárovky nedají dopustit. Nikdy se v žádném parlamentu ani na žádném veřejném fóru nediskutuje o tom, zda 500 milionů Evropanů je, či není ochotných takovou oběť v zájmu relativně malého přínosu pro ochranu klimatu přinést. Rozhodnutí přijímá několik zástupců vlády, výborů a úředníků. Zákaz žárovky připomíná biliár. Je hrou přes mantinel, hrou obehrávající hlavy států.

„Rozbíhalo se to spíše neformálně," vzpomíná spolupracovník Sigmara Gabriela. „Ale po dopise Dimasovi to šlo samospádem. Byli jsme překvapeni, jak rychle dokáže Evropská unie fungovat." Už v březnu 2007 na evropském summitu, pod vedením spolkové kancléřky Angely Merkelové, dostává komise formální mandát ke stažení žárovky z oběhu. Šéfové vlád a států evropské sedmadvacítky jednomyslně přijímají akční plán pro energetickou politiku.

Zda vědí, co přesně tím způsobují, je sporné. Nenápadně, v petitem psané pasáži pětadvacetistránkového komuniké žádají hlavy států komisi o „urychlené předložení návrhů za účelem stanovení přísnějších požadavků na energetickou účinnost ... žárovek ... do roku 2009". Celé je to příliš malé, příliš strohé, příliš zamotané. Žárovkám se ani tentokrát nedaří stát se kontroverzním politickým tématem.

„Nevzpomínám si, že by se na to během našeho předsednictví novináři jedinkrát zeptali," říká nejmenovaný německý diplomat. „Bylo to během oněch šesti divokých měsíců jen jedno z mnoha světélek, která krátce vzplála, a pak si v ústraní žila svým životem."

Je snad nějaký dotaz?

Po schválení hlavami států se komise pouští do práce na normě. K tomu jí napomáhá procedura označovaná jako komitologie. Aby nemusela později čelit kritice ze strany členských států, zapojuje do implementace usnesení rady co možná nejvíce komitétů - zástupců zájmových skupin a národních expertů.

Nadešla poslední hodinka žhavicího vlákna. Odborníci z několika zemí EU, mezi nimi i zaměstnanci hamburského Institutu pro životní prostředí a politiku (Ökopol), se pouštějí do diskusí o stupni účinnosti a hledání rozumných technických alternativ k Edisonově žárovce. Ve výsledku přitom šlo o nalezení opory pro politické rozhodnutí, jaký typ zdroje stáhnout kdy z oběhu. „Vybrat znamenalo tvrdě vyjednávat hlavně s výrobci," referuje zaměstnanec institutu, promovaný fyzik Dieter Grossmann. „Ve Philipsu ani Osramu přirozeně neměli moc velkou radost z toho, že budou muset zastavit celé výrobní linky."

Podle Dietera Grossmanna se bojovalo o každou žárovku i každý watt. „Otázkou také bylo, zda na seznam zakázaných výrobků patří i halogenové žárovky." Verdikt zněl: Patří. Od roku 2012 mají být z oběhu stahovány také ony, ledaže by se průmyslu do té doby podařilo vyvinout halogenky s vyšším stupněm účinnosti. Jádrem pudla byla podle Grossmanna ve skutečnosti otázka, zda energeticky úsporné žárovky vykazují vzhledem k obsahu rtuti doopravdy lepší ekologickou bilanci.

Podle německých studií dnes totiž pouhých dvacet procent spotřebitelů třídí staré úsporky do nebezpečného odpadu a každá z nich v sobě má přibližně pět miligramů výše uvedeného těžkého kovu. Evropská komise však dospěla k závěru, že i to je pokrok: „I v tom nejnepříznivějším případě," ujišťuje komisař pro energetiku Andris Piebalgs v reakci na dotaz Silvany Kochové Mehrinové, europoslankyně za německou FDP, „ve chvíli, kdy se kompaktní zářivka dostane na skládku, ušetřila během svého fungování více emisí rtuti z výroby elektřiny v uhelných elektrárnách, než sama obsahuje, takže znečištění rtutí je globálně nižší".

V Bruselu 28. března 2008 zasedá další poradní výbor komise. Toto grémium si říká konzultační fórum a je v něm zhruba 80 zástupců vládních orgánů, ekologických organizací a průmyslu. Výstižnější název této skupiny by však byl nadnárodní „přitakávací" orgán. V jeho řadách je i Christoph Mordziol ze Spolkového úřadu pro životní prostředí coby nepřímý zástupce ministerstva životního prostředí. Také spolkové ministerstvo hospodářství, vedené Michaelem Glosem (CSU), vyslalo na setkání svého zmocněnce ze Spolkového úřadu pro výzkum a zkoušení materiálů

Jak se dalo čekat, oba úředníci „zavedení povinných ekologických požadavků na běžné osvětlování vítají a podporují ho". Během schůzky se proti likvidaci žárovky nevyslovuje vůbec nikdo. „Reprezentanti všech dotčených skupin jsou zajedno: Kompaktní fluorescenční výbojky jsou momentálně nejefektivnější ... technologií, jíž lze nahradit žárovky," konstatuje protokol.

Dokonce ani Asociace profesionálních světelných designérů (PLDA) proti vyobcování žárovek nic nenamítá. Její členové dříve na veřejnosti a v Evropském parlamentu proti zákazu žárovek masivně brojili. Ale teď při rozhodujícím zasedání expertů v Bruselu nevznese PLDA dokonce ani kritický dotaz, zda byly opakovaně vyjadřované pochybnosti o zdravotní závadnosti dostatečně zohledněny.

Nakonec konzultační fórum přijímá usnesení, podle kterého je třeba vyčkat, zda se případná zdravotní rizika skutečně projeví: „Komise souhlasí s potřebou prověřit alternativy kompaktních zářivek pro případ, že by se měla potvrdit souvislost zdravotních problémů s typem používaného osvětlení."

Jediná námitka

Skutečnost, že leckterý zdravý jedinec umělé světlo považuje prostě za protivné až odporné, nikoho ze zúčastněných nevzrušuje. Uvědomovali si tehdy členové pracovních skupin vůbec, jak silné emocionální pouto mnohé Evropany s běžnou žárovkou spojuje? A že se na zákonodárce dychtící po zajištění všeobecného blaha může snést vlna vzteku, jakou Brusel nepamatuje od dob předpisů o zakřivení okurek? Christoph Mordziol chvíli přemýšlí. Pak z něj vypadne: „Uf." Pokračuje slovy: „Jestli jsem si to uvědomoval? Upřímně řečeno už nevím, jestli jsem to tehdy vnímal jako emocionální záležitost. Je jasné, že tohle světlo může působit na podvědomí a ovlivňovat hormonální činnost. Ale to se týká zřejmě jen halogenových žárovek." Tempem, s nímž nelze držet krok, se pak Mordziol pouští do výkladu o rozptýleném a nerozptýleném světle, o tepelných spektrech a o dosahu záření. Ten pán je zkrátka inženýr, nikoli politik.

Zákaz žárovek 8. prosince 2008 překonává poslední překážku komitologie, tou je jeho konzultace v řídícím výboru. Teď už chybí jen souhlas Evropského parlamentu, přesněji řečeno výboru pro životní prostředí. Jeho členům se 17. února 2009 nabízí příležitost přesunout zákaz žárovek konečně tam, kam patří. Pryč z mezivládních jednání za zavřenými dveřmi, pryč z odborných grémií bez přítomnosti opozice. Do veřejné politické arény s ním. Avšak 58 členů výboru se rozhodlo tuto šanci nevyužít.

V poměru 44 ku 14 hlasům odmítli opětovně předložit pozměněné nařízení k diskusi na plenární schůzi parlamentu. Sociální demokraté hlasují až na jednoho poslance proti. Zelení zamítají návrh unisono. Z dvaadvaceti konzervativců chtělo celou záležitost rychle sprovodit ze světa dvanáct, deset naopak hlasovalo pro projednání v plénu. Z osmi liberálních europoslanců vznáší námitku pouze jeden jediný. Holger Krahmer z Lipska, který vzpomíná: „Argumentoval jsem v tom duchu, že není v pořádku, když EU přijímá rozhodnutí s tak dalekosáhlými dopady správním aktem. Sociální demokraté a Zelení mě tehdy okřikli, že jde o ochranu klimatu, tak ať už přestanu s těmi populistickými bláboly!"

Zákaz používání žárovek považuje za známku znepokojivého vývoje, jímž je stále administrativnější styl politiky uvnitř EU. „Komise se čím dál tím častěji snaží skrytě a mazaně využít komitologii k prosazení technických rozhodnutí. To jistě není zdravý trend. Proč nemůže u žárovek platit, co u ledniček funguje už dávno," ptá se liberál Krahmer. Vždyť u nich spotřebitelé s naprostou samozřejmostí volí úspornější model, pokud vypadá stejně dobře a pokud se díky nízké spotřebě energie vyplatí.

Další diskuse jsou však nežádoucí. Nařízení 244/2009 vstupuje v platnost 17. dubna 2009. Osud žárovky je zpečetěn. Kapitola ekodesign tím však zdaleka nekončí. Jen o týden později, 24. dubna 2009, se Evropský parlament usnesl na rozšíření směrnice o energetické účinnosti na veškeré výrobky spojené se spotřebou energie.

„Mám vizi," prohlašuje v Evropském parlamentu komisař pro energetiku Günter Verheugen (SPD), „vizi, jak by měl vypadat evropský produkt budoucnosti. Evropský produkt budoucnosti ponese značku Made in Europe a bude tím nejinovativnějším, nejbezpečnějším a zároveň energeticky nejefektivnějším a nejšetrnějším produktem." Jinými slovy: příště se EU vrhne na sprchovou hlavici.

Autor: Jochen Bittner
Bruselský korespondent týdeníku Die Zeit.

Další články v rubrice

Parlament chce spotřebitelům v EU poskytnout „právo na opravu“

Evropský parlament, Euroskop, ilustrační foto Pixabay, 26.11.2020

Komise představila Farmaceutickou strategii pro Evropu

Evropská komise, Euroskop, 25.11.2020

Zdravotnický balíček Komise

Evropská komise, 18.11.2020