Ladislav Havelka, Marie Bydžovská, Euroskop, 22. 3. 2016
Expertů na bezpečnostní otázky jsme se zeptali, zda je možné předcházet teroristickým útokům a jaká opatření by měla Evropa přijímat v boji proti terorismu.
Oldřich Bureš |
Domníváte se, že je možné se ubránit podobným teroristickým útokům, jaké dnes proběhly v Bruselu?
Bohužel 100% bezpečnost zajistit nelze nikdy a nikde a již vůbec ne vůči teroristickým útokům, u kterých platí, že teroristé mají vždy výhodu překvapení. Navíc teroristům stačí jeden úspěšný útok, zatímco bezpečnostní složky by musely být úspěšné neustále. Počet teroristických útoků a jejich obětí lze proto pouze minimalizovat.
Považujete současnou evropskou protiteroristickou politiku za dostatečnou?
Evropská unie má akční plán boje proti terorismu již od roku 2001 a má také specifickou protiteroristickou strategii se čtyřmi pilíři už od londýnských útoků v roce 2005. Tyto útoky přiměly Evropskou unii k výraznému posílení svých do té doby velmi omezených schopností v oblasti boje proti terorismu. Namátkou lze jmenovat zavedení celoevropského zatykače, posílení pravomocí Europolu a Eurojustu, přijetí společné minimální definice terorismu, opatření pro zmrazení teroristických financí, či novější snahy o řešení problematiky násilné radikalizace či problematiky tzv. zahraničních bojovníků.
Z mého dlouhodobého akademického výzkumu protiteroristické politiky EU však vyplývá, že v mnoha oblastech se často jednalo spíše o papírového tygra. To je zapříčiněno několika vzájemně se prolínajícími důvody, z nichž jako klíčové lze uvést následující dva. Za prvé, protiteroristická politika EU dlouhodobě trpí značným implementačním deficitem, který je do značné míry zapříčiněn historicky odlišným pohledem členských států EU na problematiku terorismu a jejich neochotou přesunout další pravomoci v oblasti tzv. vnitřní bezpečnosti na supranacionální úroveň. Evropská unie proto sice může přicházet se strategiemi a vyvíjet vlastní aktivity skrze Europol nebo Eurojust, ale pokud členské státy přijatá opatření neimplementují a jejich zpravodajské a policejní složky nespolupracují, EU s tím příliš nenadělá. Respektive maximálně může k přesvědčování využívat mediální a následný politický efekt krvavých teroristických útoků, jakým byl ten dnešní v Bruselu.
Za druhé je nutné zdůraznit, že EU je pouze jedna z úrovní, na které se realizují opatření v boji proti terorismu a v některých oblastech EU nepředstavuje nejvhodnější úroveň z hlediska jejich efektivnosti. Třeba v případě již zmíněného boje proti radikalizaci jde spíše o lokální záležitost. Lidé se sice mohou radikalizovat například i prostřednictvím médií a internetu, primárně ale jde o lokální faktory, jako třeba do jaké mešity chodí, jaké lidi potkávají a do jaké míry se cítí být akceptovaní v lokální komunitě. Kromě financování výzkumu, jak tyto radikalizační procesy probíhají a hledání osvědčené praxe možných protiopatření, s tím EU podle mého může dělat jen velmi málo.
Jaká systémová opatření by měla být přijata na evropské úrovni?
Rozdělil bych to na krátkodobá a dlouhodobá opatření. Mezi ta krátkodobá lze řadit soubor opatření, která doposud průchozí nebyla nejen z výše uvedených politických důvodů, nýbrž mnohdy i kvůli jejich kontroverzním dopadům na lidská práva a svobody. Například se jedná o EU Passanger Name Record (PNR), což je monitoring lidí, kteří letecky cestují do a možná i z EU. PNR je ale poměrně kontroverzní opatření, což ukazuje i dosavadní fungovaní jeho amerického ekvivalentu. Proto leží na stole už dlouho a zejména Evropský parlament byl doposud velmi proti, a to z důvodů přílišného zasahování do soukromí občanů EU.
Existují také návrhy na aktualizaci společné minimální definice terorismu z roku 2002, která je do určité míry zastaralá. Kritikům například vadí, že až příliš počítá s organizovaným rekrutováním, výcvikem či financováním terorismu nějakou teroristickou skupinou, ale neřeší například explicitně individuální cesty občanů EU do Iráku nebo Sýrie.
Zajímavá bude také debata o legislativě sjednocující národní opatření k zabránění přístupu k ilegálním zbraním. Například v Belgii byl zřejmě přístup k nim snadnější, než jinde v EU, proto je potřeba tuto oblast alespoň minimálně sladit. Očekávám také větší důraz na boj proti financování terorismu, což je opět poměrně stará a kontroverzní záležitost, která znamená další rozšiřování počtu lidí na teroristických seznamech, jejichž finance a majetky by měly být zmrazeny. Očekávám i další debatu nad již existujícím seznamem možných opatření proti zahraničním bojovníkům, včetně návrhu o odebírání pasů.
Mezi dlouhodobá opatření patří zejména problematika radikalizace a de-radikalizace. Zde je klíčová otázka, proč lidé, kteří spáchali dnešní útoky, něco takového vůbec udělali. Domnívám se, že podobně jako v Paříži se ukáže, že většina z nich byli Belgičané či Francouzi, nebo obecněji můžeme říci občané EU. Toto je poměrně komplexní otázka, kterou se EU zabývá již od útoků v Madridu v roce 2004 a v Londýně v roce 2005. Řeší například to, zda je lepší de-radikalizaci provádět primárně represivně nebo spíše psychologickým a sociálním způsobem, kterým by byli daní lidé znovu začleněni do společnosti. Nicméně jak už jsem uvedl, konkrétní řešení této problematiky nemůže vzniknout na úrovni EU, neb k radikalizaci dochází na lokální úrovni. Lokální úroveň je klíčová i v oblasti de-radikalizace občanů EU, kteří již bojovali či alespoň cvičili v Sýrii v řadách tzv. Islámského státu.
Klíčovou oblastí, kde může mít EU jednoznačný přínos, je lepší sdílení informací. I zde však platí, že přes zlepšení od roku 2001 není vše zdaleka ideální a v mnoha oblastech nesdílejí informace všechny státy, či sdílejí pouze některé informace. Vzhledem k současné situaci v Belgii a Francii je například problém, že neexistuje evropský seznam lidí, kteří do Iráku nebo Sýrie odešli bojovat v řadách Islámského státu. EU se sice snaží vytvořit tzv. Focal Points Travellers (kontaktní místo Europolu s informacemi o zahraničních bojovnících a teroristických sítích), kde by státy měly sdílet informace o těch, kteří do těchto zemí cestují. Problém ale je, že zdaleka ne všechny státy údaje doposud byly ochotny sdílet, či neví, jaký typ informací mají poskytnout, popřípadě se bojí, aby se ostatní nedozvěděli o jejich zdrojích. Uvádí se, že jen čtyři až pět států tam posílají informace. Ostatní státy tam zatím neposílají v podstatě nic.
 |
Doc. Mgr. Oldřich Bureš, M. A., Ph. D. je vedoucím Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií a vedoucím Centra pro bezpečnostní studia na Metropolitní univerzitě Praha. Zabývá se především protiteroristickou politikou EU, problematikou operací na udržení míru OSN a privatizací bezpečnosti. Přednáší rovněž na Katedře bezpečnostních studií (Institut politologických studií, Univerzita Karlova v Praze). Od roku 2010 je External Research Fellow v Centre for European Security na University of Salford. Kromě členství v redakčních radách několika odborných časopisů (včetně Mezinárodní vztahy, Obrana a strategie, Vojenské rozhledy) je členem stálé pracovní skupiny Akreditační komise pro sociální vědy. Dále je členem externího poradního týmu Ministra zahraničí ČR a členem Poradní komise pro bezpečnostní výzkum Ministerstva vnitra ČR. |
Miroslav Mareš |
Domníváte se, že je možné se ubránit podobným teroristickým útokům, jaké dnes proběhly v Bruselu?
Za stávajícího stavu ochrany lidských práv to podle mého názoru není možné. Hrozbu lze zmírnit technologickými opatřeními či zpravodajskými a policejními operacemi, které přispěly k odhalení řady buněk před realizací útoků. Zcela ale té hrozbě zabránit nelze.
Považujete současnou evropskou protiteroristickou politiku za dostatečnou?
Nepovažuji, protože se málo zaměřuje na podhoubí, ze kterého terorismus vzniká. Je třeba důsledně eliminovat i ideové zázemí terorismu.
Jaká systémová opatření by měla být přijata na evropské úrovni?
Jako krátkodobé opatření by mělo dojít k posílení monitoringu radikalizujících se komunit. Dlouhodobě je nutné jasné vymezení vůdčí evropské kultury a tradicí, které musí být hájeny a respektovány a stanovení razantních postupů proti těm, kteří je budou výhružkami a násilím odmítat.
Je třeba odmítnout paradigma, že teroristé jsou v zásadě výsledkem chybného chování evropského systému – např. nezdařené integrace a naopak je třeba klást důraz na chyby v jejich smýšlení a v komunitách, odkud pocházejí.
 |
Prof. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, PhD. je garantem oboru Bezpečnostní a strategická studia na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a působí i na Mezinárodním politologickém ústavu téže fakulty. Zaměřuje se na výzkum politického extremismu a terorismu ve střední Evropě. Je mimo jiné autorem několika publikací zaměřených na extremismus, radikalismus a terorismus. Dále je autorem či spoluautorem více než 200 odborných textů. V letech 2001-2008 působil jako soudní znalec v oboru kriminalistika. V letech 2008-2009 byl konzultantem pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). Od roku 2013 se podílel na aktivitách Sítě pro zvyšování povědomí o radikalizaci při Evropské unii (RAN), je i členem ediční rady RAN. Je členem Evropské sítě pro záležitosti terorismu (EENET). |
Jiří Šedivý |
Domníváte se, že je možné se ubránit podobným teroristickým útokům, jaké dnes proběhly v Bruselu?
Podobným útokům se nedá v plné míře zabránit. To ale neznamená, že budeme rezignovat na boj proti islamistům. Při opatřeních proti podobným úderům se musí všichni zbavit nesmyslné politické korektnosti a respektovat logiku dosavadního vývoje. Ta jasně ukazuje na negativní vývoj uvnitř islámu, v jeho radikální formě především. Pro jakákoli rozhodnutí musí být zásadní ochrana obyvatel států Evropské unie a samozřejmě i jejích jednotlivých států. Vše ostatní musí být v této době podřízeno tomuto základnímu úkolu.
Považujete současnou evropskou protiteroristickou politiku za dostatečnou?
Dlouhou dobu je jasné, že evropská protiteroristická politika je nedostačující. Chybná rozhodnutí sahají mnoho let do minulosti. Kdyby naši (evropští) političtí představitelé přečetli alespoň část práce Samuela P. Huntingtona Střet civilizací a zamysleli se nad jádrem díla, nemohl by se radikální islám v Evropě rozšířit do současné podoby.
Postoj k negativně se rozvíjející migrační vlně a neschopnost ji řešit je, a v budoucnosti pravděpodobně bude ještě více, reálnou hrozbou, protože schováni za migrační vlnou se do Evropy a zpět dostávají radikální islamisté. Mimo to nevyhnutelná nespokojenost migrantů, kteří jsou již dnes na území Evropy, bude důvodem pro radikalizaci některých z nich.
Jaká systémová opatření by měla být přijata na evropské úrovni?
Pokud mají politici v čele jednotlivých států morální odpovědnost za svá chybná politická rozhodnutí odstoupit ze svých funkcí, je téměř povinností vedení Evropské unie odstoupit a předat své funkce jiným, schopnějším politikům. Jinak se jejich neschopnost projeví v mnohem hlubší bezpečnostní krizi a z ní vyplývajících opatřeních, které budou za vedení EU přijímat jednotlivé státy. Vyjádření solidarity představiteli EU se státy a rodinami obětí je k ničemu. Vedení EU, včetně Parlamentu, nám diktuje nesmyslné regule, ale základní povinnosti tj. bezpečnosti se nevěnuje dostatečně.
EU musí přijmout veškerá účinná opatření i za podpory ozbrojených sil, která zabrání příchodu, anebo budou vracet migranty zpět do jejich mateřských států. A to i za cenu toho, že budou vytvořeny bezpečné oblasti, které budou chráněny armádami států EU a které budou vybudovány ne jako utečenecké tábory, ale jako fungující města, včetně škol a takových provozů, které budou poskytovat práci přinejmenším mužské populaci. Investice to této infrastruktury je menší zátěží než opatření uvnitř EU, případně nasazení vlastních ozbrojených sil.
Kdokoli se z islámských migrantů, nebo i z jiných neevropských komunit, dopustí jakéhokoli přestupku či trestného činu proti právnímu řádu státu, ve kterém se nachází, musí být neprodleně transportován i se svými blízkými zpět do mateřského státu. Občané evropských států by měli být souzeni bez jakéhokoli politického ohledu.
Politici se musí oprostit od přehnaných ohledů na veřejné mínění. Musí být schopni říkat i nepříjemné pravdy. Evropě chybí takoví politici, jakým byl Winston Churchill. Do Evropy se nesmí dostat nikdo bez platných osobních dokladů, jejichž ověřování se musí provádět v místech soustřední na počátku jejich migrační cesty. Kdokoli je z migrantů či dřívějších generací migrantů prokazatelně příslušníkem radikální islámské organizace, musí být zajištěn a transportován do mateřského státu. Bez jakékoli diskuse, musí být zvýšena ochrana vnější hranice EU. Za této situace bohužel není možné brát v plné míře ohled na humanitární krizi na Blízkém východě.
 |
Ing. Jiří Šedivý (arm.gen.v zál.) je bývalý náčelník generálního štábu Armády ČR. Absolvoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, postgraduální studium na VA v Brně a jednoroční studium na U. S. Army War College. Z armády odešel v roce 2002. V současnosti se zabývá poradenstvím v oblasti bezpečnosti a lektorskou činností se zaměřením zejména na bezpečnost, reformu ozbrojených sil ČR a energetickou bezpečnost. Je vedoucím katedry bezpečnostních studií a garantem programu MPA – Bezpečnostní a krizový management na CEVRO INSTITUT, z.ú., vysoká škola. Je zakládajícím členem České Euro-Atlantické Rady. |
Autor: Euroskop
