EUNAVFOR MED IRINI, nástupkyně středomořské mise Sophia


Petr Pospíšil, Euroskop, 28.4.2021

Zatímco v roce 2015, v období vrcholící migrační krize, unijní mise ve Středozemním moři pravidelně plnily úvodní stránky deníků, v poslední době angažmá EU ve Středomoří poněkud ustoupilo jiným tématům. Unie přesto ve svých středomořských aktivitách nepolevuje. Na operaci Sophia částečně navázala vojenská námořní mise nesoucí pojmenování „EUNAVFOR MED IRINI“.

Na důvody, které vedly ke vzniku této námořní operace, na její cíle i na překážky, jimž čelí, se ve svém článku zaměřil Vojtěch Freitag z Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM. Na úvod připomněl, že v březnu letošního roku operace oslavila rok od svého vzniku a její „duchovní otec“, Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell při té příležitosti navštívil Řím, kde má operace svoje oficiální sídlo.

Autor nejprve uvedl vznik operace EUNAVFOR MED IRINI do kontextu. Jak již bylo zmíněno, operace navázala na předchozí, známější námořní misi Sophia. Ta v oblasti centrálního Středomoří probíhala od roku 2015 téměř pět let až do jara 2020. Sophia sledovala dva stěžejní, do značné míry provázané cíle – řešit důsledky migrační krize a přispívat zajištění stability v Libyi. Impulsem ke zřízení mise byla migrační situace, proto se během prvního roku operace Sophia zaměřovala pouze na první jmenovaný cíl, o jehož naplnění usilovala zejména potíráním sítí ilegálních převaděčů.

Sophia řešila nejprve jen migraci, pak i libyjské embargo

O rok později, v roce 2016 došlo k rozšíření mandátu mise Sophia v přímé návaznosti na dřívější rezoluci Rady bezpečnosti OSN, jež na Libyi v roce 2011 uvalila zbrojní embargo. Právě Evropská unie – prostřednictvím sil nasazených v rámci operace Sophia – představovala jedinou organizaci aktivně vymáhající dodržování tohoto zbrojního embarga.

Postupem času ovšem směrem k působení operace Sophia narůstala kritika, a to s ohledem na oba cíle, které sledovala. Operace nedokázala výrazně přispět omezení dodávek zbraní do Libye, což jí ovšem není možné klást za vinu, neboť námořní cesta představovala pouze jednu z mnoha možností, kterými mohly zbraně do Libye doputovat. Závažnější překážkou pro další fungování operace Sophia se stala její role ve vyostřené evropské debatě o migraci.

Několik členských států vyjádřilo obavy s odkazem na tzv. „taxi efekt“, tedy že již samotná přítomnost plavidel, provádějících tzv. „search and rescue“ zásahy v rámci mise Sophia je faktorem podněcujícím další migranty ke strastiplnému putování přes moře do Evropy. Situace eskalovala v lednu loňského roku, kdy italské úřady odmítly vylodění posádky jedné z lodí na svém území a některé členské země přestaly poskytovat svoje lodě.

Mise Irini má svým charakterem podobnosti s operací Atalanta

Nový lídr unijní diplomacie Josep Borrell přišel v reakci na neutěšenou situaci v březnu 2020 s kompromisním řešením. Zřídil operaci EUNAVFOR MED IRINI, jejíž mandát již nezahrnuje provádění záchranných operací na moři, nýbrž jen vymáhaní libyjského zbrojního embarga. Mandát operace Irini se tím podobá jiné unijní vojenské námořní misi, operaci Atalanta v oblasti Afrického rohu. Za účelem naplnění svého cíle operace Irini využívají námořní, vzdušné i satelitní nástroje a kapacity zemí Unie.

Přestože EU zúžením mandátu námořní operace v centrálním Středomoří zamýšlela odstranit nejkontroverznější aspekty s touto misí spojené, které rozdělují Evropu, i nová operace čelí problémům. Situace v Libyi je velice nestabilní a v dlouhotrvající občanské válce proti sobě stojí Evropou většinově podporovaná oficiální vláda národní jednoty sídlící v Tripolisu a jednotky generála Haftara usilující o svržení tripoliské vlády.

Haftarovy síly jsou podporovány například Ruskem či sousedním Egyptem. Tripoliskou vládu naopak kromě většiny unijních členských zemí podporuje rovněž Turecko, a to i zbraněmi, jejichž dodávání je ovšem v rozporu se zbrojním embargem, které kontrolují unijní námořní síly. Ankara proto patří mezi odpůrce operace Irini.

Mise ve Středomoří? Význam pro stabilitu i multilateralismus

Pro Unii je zachování středomořské mise důležité jednak z důvodu nutnosti ve vlastním bezpečnostním zájmu stabilizovat potenciální ohniska hrozeb ve svém bezprostředním sousedství, jednak kvůli mezinárodnímu renomé jakožto mocnosti aktivně podporující multilaterální světový řád založený na pravidlech. Odvrácenou stránku věci představuje zaprvé nedořešená problematika migrace, kvůli které například Malta hrozila tím, že prodloužení mandátu operace Irini zablokuje. Zadruhé vztah s Tureckem, který je komplikován dalším faktorem, v němž stojí Unie a Turecko na opačné straně barikády.

Autor k eliminaci těchto rizik doprovázejících realizaci operace Irini doporučuje dva kroky. Tím prvním je nová evropské migrační politika, která bude akceptovaná všemi členskými státy a odvrátí obavy zemí, jako je Malta, jež by jinak mohly vyústit v nemožnost pokračování v realizaci středomořských námořních misí. Druhé doporučení adresuje vztah k Turecku. Zde se podle autora nabízí více sladit vzájemné pozice, neboť ve strategické rovině dochází ke konvergenci – EU i Turecko stojí za oficiální tripoliskou vládou a stabilizace situace v Libyi je v jejich společném zájmu.

Celý text si můžete přečíst zde.

Autor: Petr Pospíšil, Euroskop

Sdílet tento příspěvek