Marie Bydžovská, Euroskop, 27.6. 2012
Expertní skupina navázala na činnost skupiny Tommase Padoa-Schioppa, která v roce 1987 dala obrysy budoucí měnové unii. Výsledky její práce byly zohledněny v maastrichtské smlouvě, která vznikla za značného přispění tehdejšího předsedy Evropské komise Delorse. Po dvaceti letech se tak jeden z „otců eura vrací k nedokončenému dílu.
Situace v Evropské unii se však od počátku 90. let posunula značně jiným směrem a prohlubování evropské integrace nejsou mnozí obyvatelé EU nakloněni. Proto ačkoliv od propuknutí krize eurozóny před více než dvěma lety vzniklo nespočetné množství plánů, jak slabosti měnové unie napravit, návrhy se doposud vždy ukázaly jako projekty patřící do říše snů. Členské státy totiž nebyly ochotné na oltář společné měny obětovat vlastní suverenitu.
Archivní foto Jacquese Delorse, který v letech 1985-1995 řídil Evropskou komisi. Během jeho mandátu prošlo Evropské společenství přerodem v Evropskou unii. Došlo k výraznému posunu při vytváření vnitřního trhu a schválení vzniku měnové unie. (foto: Audiovisual Archive EU)
Jeden z tvůrců zprávy Dokončení eura: Cestovní mapa k fiskální unii v Evropě , německý ekonom Henrik Enderlein, se pro týdeník Der Spiegel vyjádřil, že společná měna může být zachráněna, pokud „státy budou ochotny akceptovat minimální míru prohloubení integrace. Zpráva podle něj usiluje o „tolik politické unie, kolik je nezbytné, ale přesto co možná nejméně.
Tato minimální míra integrace podle zúčastněných expertů zahrnuje prohloubení vnitřního trhu a vznik bankovní unie s centrální regulací finančního sektoru a společným fondem pojištění vkladů.
Za prací do ciziny
Prvnímu z cílů by podle autorů dokumentu napomohlo například to, kdyby členské státy převedly do praxe dávno schválenou směrnici o jednotném trhu se službami a odstranily překážky na přeshraničním pracovním trhu. Stěhování Evropanů za prací do ciziny brání podle zprávy OECD z letošního roku například obtížné uznávání kvalifikací, špatně přenosné penzijní nároky nebo málo informací o pracovních možnostech v ostatních zemích EU.
S prohloubením vnitřního trhu souvisí i vznik bankovní unie, která by nutně musela do určité míry zahrnovat celou EU-27, protože separátní akce členů eurozóny by narušila společný trh. Přesto zpráva navrhuje, aby eurozóna udělala první krok ke spojení bankovního sektoru i bez zbylých deseti zemí, protože dojednání bankovní unie v celé sedmadvacítce je během na dlouhou trať.
Výměnný obchod Severu a Jihu
Motivem, který se prolíná celým dokumentem, je snaha usmířit přání jihoevropských států, aby státy eurozóny společně ručily za státní dluhopisy, a německý požadavek na přísnou kontrolu rozpočtové obezřetnosti. Podle hesla „suverenita končí tam, kde končí solventnost by tedy sice bohaté státy pomáhaly těm chudším, ale pouze pod podmínkou, že budou moci kontrolovat, zda příjemci pomoci s financemi nakládají obezřetně.
Zpráva skupiny Tommase Padoa-Schioppa v tomto duchu doporučuje, aby členové eurozóny vydávaly dluhopisy až do hodnoty 10 procent svého HDP prostřednictvím Evropské dluhové agentury. Tím by vznikl dostatečně likvidní dluhopisový trh. Státy by mohly získat souhlas k překročení desetiprocentní hranice, na oplátku by se však musely vzdát některých pravomocí v rozpočtových otázkách. V čele agentury by stáli ministři financí členských států.
Helmut Schmidt byl v letech 1974-1982 kancléř západního Německa (foto: čtk)
Pojištění pro státy
Dalším nápadem devíti expertů je stabilizační fond, který by pomáhal korigovat ekonomické výkyvy a který by byl kontrolován národními parlamenty. Země platící eurem, které by upadly do recese, by z tohoto fondu existujícího mimo rozpočet EU získaly podporu. V dobrých časech by naopak do společné kase přispívaly.
Zpráva se v mnohých bodech překrývá se záměry, které vzešly z práce čtyřčlenné skupiny předsedů evropských institucí vedené Hermannem van Rompuyem. Problematickým bodem, na který naráží obě koncepce je veřejné mínění v Německu, kde jsou obyvatelé stále méně ochotni přispívat z daní na pomoc zadluženému Jihu.
Červnový průzkum provedený agenturou Forsa ukázal, že 66 procent Němců podporuje důraz kancléřky Merkelové na přísnou rozpočtovou politiku v EU. Kancléřka se přitom staví velmi ostře proti zavedení společných evropských dluhopisů. Podle ankety agentury Infratest současně 55 procent obyvatel chce návrat německé marky. To je o 9 procent více než pouhý měsíc dříve.
Jak zabránit katastrofě
I když podpora „rozhazovačného Jihu je v Německu a dalších severoevropských zemích nepopulární, z rozpadu eurozóny panují v celé EU velké obavy. Pád měnové unie by znamenal značnou nejistotu a politická rizika. Cena, kterou by museli všichni zúčastnění zaplatit, se pohybuje v řádech stovek miliard eur.
Podle výpočtů analytika ING Marca Cliffa by konec eura přinesl v prvním roce po krachu projektu pokles HDP v účastnících se zemích o 8,9 procent HDP. O zachování eura má zvláštní zájem i Německo. V rámci systému eurozóny má Bundesbanka u jihoevropských centrálních bank pohledávky v hodnotě 900 miliard dolarů. Pokud by došlo k rozdělení měnového klubu, mohl by Berlín o značnou část této sumy přijít.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop