Marie Bydžovská, Euroskop, 15.10. 2012
Německo zjišťuje, že společná evropská měna, která měla pomoci ostatním evropským zemím získat stabilní měnu podobnou německé marce a přiblížit je tak německému hospodářskému modelu, očekávání politiků nesplnila. Naopak rozdíly mezi zeměmi ještě zvýraznila. Jenomže se ukazuje ještě jeden efekt – členové eurozóny jsou společnou měnou provázáni tak pevně, že jejím pádem by vykrvácela většina z nich.
Běžným Němcům byl pojem Target2 dosud neznámým pojmem. Mediálně nejviditelnější německý ekonom Hans-Werner Sinn již dlouhé měsíce ale pracuje na tom, aby se o tomto technicistně komplikovaném systému dozvěděli. Podle něj tento systém představuje past, která když sklapne, připraví spolkovou republiku o stovky miliard. Ve srovnání se sumami, o které se jedná, je boj o záchranný fond ESM před německým ústavním soudem úsměvnou epizodou. Německý příspěvek do něj představuje „pouhých 190 miliard eur. V rámci systému Target2 dosáhly německé pohledávky asi 700 miliard eur.
Evropský systém vypořádání plateb Target2 slouží k zúčtování transakcí mezi Evropskou centrální bankou (ECB), národními centrálními bankami a komerčními bankami. Systém zaznamenává věřitelské či dlužnické pozice centrálních bank členských zemí eurozóny vůči sobě navzájem (respektive vůči ECB). Tyto pozice vznikají jako důsledek bezhotovostních transakcí uvnitř eurozóny.
Systém funguje tak, že pokud například španělská firma nakoupí německé zboží, transakce projde přes jednu ze španělských bank do centrální banky Španělska. Ta přepošle peníze do Bundesbanky, která zaznamená transakci jako pohledávku vůči eurosystému, tj. systému centrálních bank eurozóny. Naopak pro španělskou centrální banku představuje závazek.
Sinn upozornil na to, že od propuknutí finanční krize se výsledné pohledávky a závazky jednotlivých centrálních bank plynoucí ze zúčtování v systému Target2 začaly chovat výrazně odlišně oproti předchozím létům. Až do propuknutí krize byly závazky a pohledávky jednotlivých zemí téměř v rovnováze. Po roce 2008 se však začaly rozevírat ostré nůžky mezi sever a jihem. Růst této propasti znázorňuje následující graf.
Graf Osnabrück University, Institute of Empirical Economic Research. Universita má vlastní projekt Euro Crisis Monitor (foto: http://www.eurocrisismonitor.com/)
V rámci systému eurozóny do současnosti nasbíraly přebytkové země (Německo, Rakousko, Finsko, Nizozemí a Lucembursko) pohledávky dosahující téměř bilionu eur. Naopak deficitní státy mají závazky ve stejné výši.
Podle Sinna tímto způsobem eurozóna dotuje periferní ekonomiky. Známý ekonom tvrdí, že se jedná o skrytý záchranný balíček pro jižní periferii. Bundesbanka tak de facto poskytuje finančnímu systému v problematických státech eurozóny nízkoúročené půjčky (úrok se rovná základní sazbě ECB, v současnosti 0,75 procent).
Sinn proto navrhuje, že eurozóna musí tyto nerovnováhy urgentně řešit. Jednou z možností je inspirovat se modelem, který funguje v USA. Všechny nerovnováhy tam musí být každoročně vyrovnány.
Ačkoliv se příliš technicky komplikovaný problém nedostal do agendy politiků, Německé centrální bance značně zatápí. Podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce guvernér Bundesbanky Weidmann poslal šéfovi ECB Draghimu dopis, v kterém vyjádřil obavy z narůstajících pohledávek Bundesbanky v rámci Target2. Jens Weidmann nebyl stejně radikální jako Hans-Werner Sinn. Pouze navrhl, že závazky v systému Target2 by měly být zajištěny dostatečnými kolaterály, neboli zárukami, které by banky za získanou hotovost poskytovaly.
Problém nerovnováhy bilance Target2 se stal ostře diskutovaným tématem mezi experty. Ne všichni sdílejí obavy Hanse-Wernera Sinna. Například profesor z dublinské university Karl Whelan tvrdí, že nerovnováha systému Target2 nepředstavuje nebezpečí a německým daňovým plátcům kvůli ní nevzniknou zásadnější ztráty.
Německá centrální banka má výše zmiňovaných 700 miliard eur stále ve svých závazcích. Nikdo ale neví, co by se stalo, kdyby některé země z eurozóny vystoupila. Splatilo by například Řecko své eurové závazky? V tomto kontextu připomněl viceguvernér České národní banky (ČNB) Vladimír Tomšík, že po rozpadu Československa ČNB také musela odepsat některé pohledávky, které slovenská strana neuznala.
Riziko, že v případě rozpadu měnové unie by Německo o své pohledávky přišlo, připustil i renomovaný komentátor Financial Times Wolfgang Münchau. V komentáři z letošního března odhadnul, že ztráty z pohledávek Bundesbanky v eurosystému by představovaly asi 20 procent německého HDP. Podle něj však musí být především řešeny kořeny problému. Těmi jsou nerovnováhy obchodních bilancí. Německo by proto mělo zvýšit domácí poptávku, což by podle něj pomohlo exportérům na jihu Evropy.
Kvůli systému Target2 se země eurozóny staly „velmi silně propleteny, okomentoval problematiku nerovnováh v eurozóně pro agenturu Reuters Greg Fuzesi, ekonom JPMorgan Chase&Co. Je zjevné, že Německo i prostřednictvím systému Target2 s ostatními členy eurorozóny pevně svázalo osud svého hospodářství. Měnovou unii nemůže jen tak snadno opustit. Alespoň ne v případě, že není ochotné vzdát se stovek miliard eur.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop