Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

2006-2015

2007 rozšíření EU o Rumunsko a Bulharsko
2009 začala platit Lisabonská smlouva (podepsaná 13. prosince 2007)
2013 rozšíření EU o Chorvatsko

Dva roky hledaly členské státy shodu o tom, jak naložit s obsahem Smlouvy o ústavě pro Evropy, kterou zamítli v referendech voliči ve Francii a Nizozemsku. V první polovině roku 2007 se německé předsednictví ujalo iniciativy, která vyústila v přenesení věcných změn, jež přinášela Ústavní smlouva, do stávajích textů zakládajících smluv o Evropské unii a Evropském společenství.


Berlínská deklarace


Německo předsedalo Radě EU v první polovině roku 2007 a jako jednu z priorit svého předsednictví si zvolilo oživení debaty o Euroústavě, kterou pohřbilo francouzské a nizozemské 'ne' v roce 2005. Prvním impulsem k tomuto oživení byla tzv. Berlínské deklarace, kterou představitelé členských států EU podepsali 25. března 2007 během oslav 50. výročí podepsání Římských smluv.

Berlínská deklarace hovoří o snaze "postavit do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 Evropskou unii na obnovený společný základ".

Úsilí Německa o oživení debaty o reformě EU vyvrcholilo během červnového summitu Evropské rady, který proběhl 21. až 23. června 2007 v Bruselu. Nejvyšší představitelé členských států Evropské unie se nakonec po dlouhém jednání shodli na znění dohody, na jejímž základě byl vypracován Návrh Smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, pro kterou se díky jejímu obsahu zpočátku vžil název reformní smlouva.

Podle závěrů předsednictví byla opuštěna ústavní koncepce, která spočívala ve zrušení všech stávajících Smluv a jejich nahrazení jediným textem nazvaným "Ústava". Reformní smlouva měla zachovat stávající Smlouvy a vnést do nich nové prvky vyplývající z mezivládní konference z roku 2004, která navrhla Smlouvu o Ústavě pro Evropu.

Lisabonská smlouva


Mezivládní konference, jejímž cílem bylo vypracovat text nové smlouvy, byla zahájena za portugalského předsednictví 23. července 2007. Portugalsko předložilo ostatním členům EU návrh smlouvy, který vychází z mandátu dohodnutém na summitu EU v červnu. Nová smlouva obsahovala dva věcné články pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství.

Základem dokumentu se stal původní text euroústavy, z něhož byly vyjmuty články o symbolech EU a další sporné body - např. funkce ministra zahraničních věcí Unie (změna názvu na Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečností politiku), označení zákon a rámcový zákon byly vypuštěny aj. Velká část obsahu euroústavy, jako např. právní subjektivita EU, posílení Evropského parlamentu, rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, vytvoření úřadu předsedy Evropské rady atd. zůstala zachována.

Portugalské předsednictví završilo jednání o nové smlouvě během summitu v Lisabonu 19. října 2007. O dva měsíce později, 13. prosince 2007, představitelé členských států v isabonu smlouvu slavnostně podepsali. Celý název dokumentu zní Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie.

Irská referenda  


Lisabonskou smlouvu muselo postupně ratifikovat všech 27 členských států. Podle původních plánů měla ratifikace skončit a smlouva vstoupit v platnost ještě před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009. Tento "časový rozvrh" se dodržet nepodařilo.

Většina členských států Evropské unie se rozhodla ratifikovat Lisabonskou smlouvu na půdě národních parlamentů. Pouze Irové se rozhodli  pro všelidové hlasování o smlouvě. K Lisabonské smlouvě se vyjádřili v referendu dne 12. června 2008 - a řekli NE. K hlasování se dostavilo 53,1 % oprávněných voličů, z nichž 53,4 % (28,3 % veškerých oprávněných voličů) bylo proti přijetí Lisabonské smlouvy. Pro se vyslovilo 46,6 % hlasujících, tj. 24,7 % voličů.

Evropská rada se rozhodla pro hlubší analýzu nastalé situace. O Lisabonské smlouvě jednali nejvyšší představitelé EU na summitu 11. prosince 2008. Summit EU vyšel požadavkům Irů vstříc. Aby mohla irská vláda referendum opakovat, požadovalo Irsko po EU záruky. Summit Irsku přislíbil zachovat  vlastního evropského komisaře, dále zaručil neutralitu Irska, daňovou autonomii a nezpochybňování ustanovení irské ústavy týkající se práva na život, vzdělání a rodiny.

Schválení těchto záruk v právně závazné podobě bylo irskou podmínkou pro opakované konání lidového hlasování o Lisabonské smlouvě. O formě záruk, ke které se vedla dlouhá debata, rozhodlo zasedání Evropské rady ve dnech 18.-19.6.2009. Záruky byly schváleny ve formě mezivládní dohody, která nepodléhá ratifikaci v žádném členském státě EU. Výsledná forma irských záruk tak měla vyloučit pokusy o oživení volání po nové ratifikaci Lisabonské smlouvy v členských zemích EU.
 
Konečná unijní dohoda počítá s tím, že po schválení Lisabonské smlouvy bude rozhodnutí hlav států a předsedů vlád transformováno do primárního práva Unie jako dodatkový protokol, který bude následně ratifikován v zákonodárných sborech členských zemí souběžně s přístupovou smlouvou s Chorvatskem či Islandem.  

Na základě jednání s českým předsednictvím stanovilo Irsko 24. června termín konání  druhého referenda na 2. října. V opakovaném referendu schválili Irové Lisabonskou smlouvu poměrem 67,1 ku 32,9 procenta hlasů za vysoké účasti 58 procent voličů.

Ratifikace v Německu


Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla jednoduchá ani v Německu. Ačkoliv obě komory německého parlamentu smlouvu ratifikovaly již 24. dubna a 23. května 2008, proces ratifikace pozastavila stížnost skupiny poslanců k Ústavnímu soudu.

Rozhodnutí Ústavního soudu, které čítalo 147 stran, vynesli soudci v Karlsruhe 30. června 2009. Soud rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem země, ale dokončení její ratifikace v Německu podmínil posílením spolurozhodovacích pravomocí obou komor německého parlamentu při evropské integraci.

Soubor čtyř zákonů upravujících vnitrostátní projednávání evropské agendy zavádějící mimo jiné tzv. vázaný mandát pro přesun kompetencí uskutečňovaných na základě Lisabonské smlouvy schválily v průběhu září obě komory Parlamentu. Na základě doprovodných zákonů k Lisabonské smlouvě má mít parlament právo být včas a nepřetržitě informován vládou o všech záměrech týkajících se EU, zvlášť pak v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice. Vláda rovněž musí dát zákonodárcům prostor k vyjádření svého postoje k vyjednávacím pozicím vlády vůči EU, pokud jde o přesouvání kompetencí do Bruselu.

Doprovodné zákony následně zpochybnil u Ústavního soudu bývalý šéf oceláren Thyssen Dieter Spethmann. Dle Spethmanna neberou doprovodné zákony vážně požadavek vysoké úrovně integrační odpovědnosti, kterou Spolkový ústavní soud národnímu parlamentu připisuje. Spolkový ústavní soud návrh odmítnul a Lisabonskou smlouvu tak 25. září 2009 podepsal prezident Horst Köhler.

Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla jednoduchá také v Polsku, kde prezident Lech Kaczynski podmiňoval podpis dokumentu kladným výsledkem referenda v Irsku. Po zveřejnění výsledků irského referenda smlouvu slavnostně podepsal 10. října 2009.

Ratifikace v ČR


V České republice musí Lisabonskou smlouvu schválit obě komory Parlamentu ústavní většinou. Pro smlouvu tedy musí hlasovat tři pětiny poslanců i senátorů. Ratifikace smlouvy skončí tehdy, až ji podepíše prezident ČR.

Schvalovací proces pozastavil Senát, který se na podnět Evropského výboru obrátil na Ústavní soud s žádostí o ústavní přezkum smlouvy. Soud se měl zaměřit na šest oblastí dokumentu - oblast předání některých pravomocí na evropskou úroveň, možnost měnit způsob rozhodování v Radě EU z jednomyslného na většinový (ztráta práva veta pro členské státy) nebo způsob uznání Listiny základních práv EU a její právní závaznost pro Česko. 26. listopadu 2008 rozhodl Ústavní soud ČR, že šest zkoumaných částí Lisabonské smlouvy není v rozporu s českou ústavou.

Poslanecká sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu 18. února 2009. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 125 ze 197 přítomných poslanců. Poslanci svůj souhlas s ratifikací doplnili usnesením. V něm odmítli případné snahy o zpochybňování takzvaných Benešových dekretů a poválečného majetkového uspořádání.

10. února 2009 zahraniční výbor Senátu podobně jako již v lednu výbor pro záležitosti EU doporučil projednávání smlouvy odložit až na dobu po přijetí prováděcích novel. Ty zabraňují převodu rozhodovacích kompetencí z členských států na unijní úroveň bez souhlasu obou komor parlamentu (tzv. vázaný mandát vlády).

19. března 2009 Sněmovna zavedení tzv. vázaného mandátu vlády schválila, Senát se připojil 6. května 2009. Stejný den Senát schválil i Lisabonskou smlouvu. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 54 ze 79 přítomných senátorů.

Odpůrci smlouvy z řad senátorů ihned ohlásili, že smlouvu znovu napadnou u Ústavního soudu. Prezidenta proto požádali, aby smlouvu nepodepisoval. Stížnost předložilo 16 senátorů za ODS spolu s místopředsedkyní Strany svobodných občanů Lianou Janáčkovou 29. září 2009.

Senátoři navrhli Ústavnímu soudu nejen přezkoumání Lisabonské smlouvy, ale zpochybnili i soulad Římské smlouvy o založení společenství a Maastrichtské smlouvy o hlubší integraci unie s ústavní charakteristikou ČR jako svrchovaného státu.

Po rozhodnutí Ústavního soudu z 3. listopadu 2009, že dokument je v souladu s českou ústavou, ho stejný den podepsal prezident Václav Klaus. Předtím však podmínil svůj podpis pod smlouvou výjimkou pro Česko z listiny základních práv EU. Tu mu slíbil evropský summit konaný 29. října, výjimka by měla být včleněna do textu přístupové smlouvy Chorvatska k EU.

Autor: Mgr. Petr Zenkner, Euroskop