Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Zadřený motor

O. Krutílek, I. Paličková, 31.5. 2013, psáno pro Euroskop
Wallis engine

Německo-francouzský tandem prochází navzdory výsledkům posledního setkání v Paříži těžkou zkouškou.

Německo a Francie jsou nejen zeměmi, které stály u zrodu projektu evropské integrace, ale také státy, jež mu vždy (společně) dodávaly nové impulsy. I proto se o nich často hovořilo jako o „tandemu“ nebo „motoru“ EU. V poslední době je však stále častěji vidět, že Němci a Francouzi nejsou schopni se dohodnout, jakým směrem by měl tandem jet, a že motor integrace se jaksi zadírá (na nedávném setkání v Paříži si notovali po velmi dlouhé době). Otázka nezní proč, ale jak z toho ven. Přičemž v Česku bychom se měli ptát i po tom, zda je renesance německo-francouzského tandemu vůbec v našem zájmu.

Pokud bychom pokračovali v „automobilovém“ příměru, mohli bychom konstatovat, že německo-francouzský motor se paradoxně začal zadírat poté, co mu v servisu vyměnili olej. (Cynik by dodal, že nikdo nic neměnil; mechanici pouze vystavili fakturu, aby si namastili kapsu.) Faktem každopádně zůstává, že když na post francouzského prezidenta nastoupil François Hollande, dosavadní spojenectví jeho předchůdce Nicholase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové, kteří spolu dlouhá léta tvořili úzce kooperující duo „Merkozy“ (Merkelová je kancléřkou od roku 2005, Sarkozy byl prezidentem mezi lety 2007–2012), žádný „Merkollande“ nenahradil. Proč? Důvody jsou přinejmenším čtyři.

Wallin engine
Když byl tento britský parní stroj postaven, tak francouzsko-německý motor neexistoval (ilustrační foto: Leslie Chatfield) / CC BY 2.0)

Zaprvé, François Hollande je osobnostně úplně jinde než hyperaktivní, extrovertní „Sarko“, kterého byly plné noviny nejen ve Francii a Německu, ale často i v ostatních evropských zemích včetně Česka. Kdyby to nebylo chucpe, bylo by možné nynějšího francouzského prezidenta popsat podobně, jako to před časem učinil v případě prezidenta evropského (tedy předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye) europoslanec Nigel Farage – že má charisma mokrého hadru a vypadá jako nižší bankovní úředník.

Zadruhé, François Hollande reprezentuje zcela jiný politický proud než jeho německý protějšek. Ba co víc, otevřeně podporuje subjekty, které hodlají v podzimních parlamentních volbách konkurovat CDU/CSU, domovské straně německé kancléřky. Přestože lze Hollandovy postoje do určité míry číst jako „odvetu“ za podporu, kterou Merkelová vyslovila Sarkozymu před prezidentskými volbami v roce 2012, lze se oprávněně domnívat, že je především „myslí upřímně“, tedy že mu je SPD spolu se Zelenými skutečně ideově blíž. V poválečné historii se ve čtyřech z šesti případů stalo, že reprezentanti německo-francouzského tandemu oblékali různá stranická trička, ovšem málokdy byl jejich vztah tak odměřený jako v případě dvojice Merkelová – Hollande. Nehledě na to, že Merkelová Sarkozyho sice otevřeně podpořila, ale k ničemu mu to nebylo.

Zatřetí, François Hollande čelí doma četným politickým problémům, jež mu výrazně znesnadňují působení navenek. Francouzský prezident je ve své zemi mimořádně nepopulární proto, že podle mnohých neplní své předvolební sliby, a pokud se o to pokusí, pak se jeho kroky málokdy setkají s jednoznačným úspěchem (pokud se úspěch vůbec dostaví). François Hollande dosud nepodnikl žádné relevantní kroky k revizi (podle něj restriktivního) fiskálního paktu, jejž dojednal jeho předchůdce, a snaha o zavedení 75% daně z příjmů bohatých Francouzů vedla pouze k tomu, že populární herec Gérard Depardieu požádal o ruské občanství. Poslední hřebíček do rakve Hollandovy popularity znamenala kauza ministra pro rozpočet Jeroma Cahuzaca, který byl obviněn (oprávněně, jak se ukázalo později) z daňových úniků, neboť své příjmy více než dvacet let posílal na tajné konto ve Švýcarsku. A to nebyla řeč o takových „trivialitách“, jako je snižující se konkurenceschopnost Francie, zvyšující se veřejný dluh a rostoucí nezaměstnanost v zemi, zvláště mezi mladými.

Začtvrté, François Hollande má dosti odlišnou představu o dalším vývoji evropského integračního procesu než německá kancléřka. Ne že by její dosavadní partnerství s Nicolasem Sarkozym bylo prosto sporů, ovšem Hollande je nucen pod tíhou toho, co slíbil (viz zmíněná revize fiskálního paktu) a co se, pokud jde o ekonomiku, děje v jeho zemi, činit mnohem častěji autonomní kroky vedoucí alespoň rétoricky k odklonu od stávajícího kurzu, jenž se v angličtině označuje jako „austerity“ (v češtině nejčastěji jako „úsporná opatření“) – a který bude minimálně do voleb v září 2013 respektovat Německo pod vedením Angely Merkelové.

Má-li mít německo-francouzský tandem naději na skutečný „restart“, pak jedině za předpokladu, že se obě země budou muset bránit nějakému společnému nebezpečí (definovanému jakkoli) a jejich reprezentanti budou přesvědčeni o tom, že jejich vzájemná intenzivní spolupráce bude oboustranně výhodná jak pro Německo a Francii, tak (ideálně) pro EU jako celek. Pokud k tomu nedojde, kombinace výše zmíněných faktorů bude způsobovat, že si k sobě francouzský prezident a německý kancléř (německá kancléřka) budou hledat cesty stále obtížněji. A lze předpokládat, že výsledek posledního pařížského summitu, na kterém se Němci s Francouzi dohodli na zavedení postu šéfa euroskupiny „na plný úvazek“ a dalších ne zcela konkrétních změnách, či výsledek německých parlamentních voleb (tedy zda Angela Merkelová bude pokračovat, nebo ne) na to budou mít pouze omezený vliv.

Aby bylo jasno: osobnost Françoise Hollanda sice v celé věci hraje důležitou roli, z hlediska budoucnosti fungování německo-francouzského „motoru“ jsou ovšem stejně tak podstatné strukturální faktory související s hospodářským a politickým děním v EU. Pokud dosud stačilo odkazovat na (diskutabilní) přínos evropské integrace, založené na poválečném usmíření Německa a Francie, k míru v Evropě a někdejší „deal“, že Němcům bude v rámci Společenství umožněno rozvíjet svůj průmysl výměnou za ochranu zájmů francouzských zemědělců, pak „pomaastrichtský“ integrační proces obě tyto jednoduše komunikovatelné skutečnosti poněkud zastřel. Francouzům se podporou projektu společné evropské měny nepodařilo vykompenzovat fakt, že sjednocené Německo se v rámci EU stalo (navzdory všem vnitřním problémům) ještě silnějším aktérem, než jakým bylo do té doby. Evropská centrální banka, do značné míry kopie Bundesbank, sídlí ve Frankfurtu a ze zavedení eura dosud profitovalo právě spíše Německo než Francie. Hospodářská a zejména dluhová krize tyto dosud latentní skutečnosti pouze obnažila.

V současnosti (a patrně i v delším časovém horizontu) je zcela iluzorní, že by se Francie stala součástí ekonomického „severu“, když většinou svých parametrů odpovídá spíše „jihu“ (jehož je v EU navíc faktickým mluvčím). Stejně tak je málo pravděpodobné, že by Německo souhlasilo se zavedením tzv. eurobondů, tedy společných dluhopisů, za které by zcela nebo částečně ručily všechny státy eurozóny, či s plným dobudováním bankovní unie, když se zuby nehty snaží držet své tradice fiskální odpovědnosti.

Oponenti možná budou argumentovat výsledky nedávné pařížské schůzky nebo namítnou, že François Hollande přišel s myšlenkou ekonomické vlády pro eurozónu a spolu s Angelou Merkelovou chtějí v EU realizovat obdobu někdejšího amerického projektu New Deal, jež by spočívala v tom, že Evropská investiční banka podpoří ty firmy, které zaměstnají mladé nezaměstnané. K prvnímu z kroků se však sluší dodat, že podle francouzské tradice by nemělo jít o nadnárodní, ale mezivládní počin, což Německo odmítá. A v případě druhém je otázka, zda věcně i časově omezená dohoda o zaměstnávání absolventů bude mít takový přesah, aby Německo s Francií donutila jet na tandemu znovu alespoň přibližně stejným směrem. Což analogicky platí i o výsledcích setkání Hollande – Merkelová v Paříži. S výjimkou „full-time“ šéfa euroskupiny byla většina bodů projednávána (a často už i dojednána) také s ostatními členskými státy.

Z pohledu Česka není fakt, že se unijní „motor“ v poslední době poněkud zadrhává, žádnou tragédií. A netřeba v tom hledat „švejkovskou“ zlomyslnost malého, nového členského státu vůči dvěma velkým a starým. ČR rozhodně nemá žádný zájem na tom, aby se EU a/nebo eurozóna nekoordinovaně zhroutila. Je ale pravda, že v Unii má politicky i ekonomicky tradičně blíže k jiným zemím, což platí zejména o našem vztahu k Francii. V tomto směru není bez zajímavosti, že Německo již mnohokrát vyjednávalo o podpoře svých kroků s Velkou Británií či Polskem, tedy s členskými státy, se kterými čeští politici nacházejí společnou řeč přece jen snáze. A kdyby to někomu jako argument nepostačovalo, pak lze jednoduše odkázat na dvě oblasti, ve kterých se kdysi silný tandem velmi aktivně angažoval tím, že nastoloval příslušnou agendu a definoval její základní parametry – boj proti globálnímu oteplování a časté změny primárního práva EU. Ani v jednom z případů nezaznamenal jednoznačný úspěch. A více než dvojnásob to platí, pokud věc hodnotíme prizmatem Česka.

Autor: Ondřej Krutílek za přispění Ivety Paličkové, psáno pro Euroskop

Autor je analytik legislativy Evropské unie a šéfredaktor Revue Politika. Od roku 2004 působí v Centru pro studium demokracie a kultury.

Další články v rubrice

Vývoj obchodního sporu EU a USA a možné dopady na ČR

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 20. 8. 2018

Nová kohezní politika – jiná, ale ne horší

Magda Komínková, psáno pro Euroskop, 14. 8. 2018

Jaké změny přinese nový víceletý rozpočet EU?

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 20. 6. 2018

EU bojuje proti podvodům s DPH. Daří se jí to?

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 4. 6. 2018

Podaří se EU dokončit Strategii pro jednotný trh v roce 2018?

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 5. 4. 2018