Instituce EU: Jak je ovlivní eurovolby?


Magda Komínková, 2.6. 2014, psáno pro Euroskop

Od neděle 25. května 2014 známe výsledky osmých přímých voleb do Evropského parlamentu (EP). Letošní volby byly specifické hned z několika důvodů. Nejenže ve Velké Británii zvítězila od roku 1910 jiná strana než labouristé či konzervativci. Za unikum lze považovat také historický úspěch francouzské Národní fronty v čele s Marine Le Pen. Tento text se ovšem v prvé řadě věnuje tomu, co nového volby přinesly a co způsobí v jednotlivých evropských institucích. Od schválení Lisabonské smlouvy (LS) v prosinci 2009 uběhlo více než čtyři a půl roku, přesto byly květnové volby první, které se uskutečnily pod taktovkou nového smluvního rámce.

Výsledky voleb přinesly jasný důkaz růstu podpory extremistických a protiunijních uskupení. Pro představu můžeme zmínit úspěch Národní fronty (NF) ve Francii, Strany nezávislosti (UKIP) ve Spojeném království, Dánské lidové strany, Strany pro svobodu v Nizozemsku, Alternativy pro Německo nebo zisk jednoho mandátu pro Svobodné v České republice.

Přes značný nárůst těchto stran si neformální velká koalice EPP a S&D udrží většinu v podobě 403 křesel. Jejich oslabení oproti předešlým volbám je sice značné, ale velké změny nelze očekávat. Po volbách 2009 měli socialisté a lidovci 469 křesel a v 6. volebním období, tedy mezi roky 2004 a 2009 patřilo do této koalice 468 poslanců. Musíme si však uvědomit, že v této frakci figurovali také konzervativci, kteří od roku 2009 založili vlastní skupinu v EP. Přes toto oslabení nelze očekávat, že by nově zvolené subjekty nějakým výrazným způsobem otočily kormidlo evropské integrace směrem k menšímu sjednocování. Svůj vliv by mohly nově zvolené nebo posílené euroskeptické formace projevit v rámci jednotlivých výborů EP, které hrají nezastupitelnou roli při přijímaní legislativy a vypracovávání pozměňovacích návrhů. Ovšem rozdělení do jednotlivých výborů bude možné až po zvolení nového předsednictva EP.

První volby podle Lisabonské smlouvy

Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009 a řada z nás si jistě pamatuje peripetie, které jejímu schválení předcházely. Lze zmínit opakované irské referendum, přezkumy ústavních soudů v jednotlivých členských státech, oddalování a konečný podpis po všech dříve deklarovaných termínech. Orgány EU předpokládaly, že volby 2009 se budou řídit novou smlouvou, ovšem nebylo tomu tak. Ačkoliv byl maximální počet poslanců původně stanoven na 750, volili jsme 751 poslanců, a to z toho důvodu, že Itálii se podařilo prosadit navýšení celkového počtu o předsedu EP, který nehlasuje. Motivem bylo snížení počtu italských poslanců, které deklarovala LS, a snaha o alespoň mírnou korekci.

LS zasáhla do institucionálního fungování a posílila postavení Parlamentu. Stejně jako předešlé revize rozšířila oblasti, které spadají pod spolurozhodovací proceduru, dle LS řádný legislativní postup. Smlouva také zajistila významnější pravomoci v oblasti rozpočtu, kdy došlo ke zrušení povinných a nepovinných výdajů. Tyto a další změny byly již uplatňovány, ale LS usiluje také o větší propojení jednotlivých institucí. Konkrétně se jedná o Parlament a Komisi, kdy smlouva v článku 17 v odstavci 7 konsolidovaného znění explicitně stanovuje, že: ,,S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise.“. Tento odstavec může být prvně použit právě nyní.

Volby byly často prezentovány jako příležitost zvolit si svého předsedu Komise, ale je důležité zdůraznit, že hlavní slovo v nominaci stále drží Evropská rada. Snahy skupin v Parlamentu o prosazení svých kandidátů na post předsedy Komise jsou zcela logické, ale fakticky nemají ve smlouvách právní základ.

Vývoj po volbách

V Parlamentu hrají významnou roli kromě již zmíněných výborů také jednotlivé frakce či politické skupiny. V bývalém Parlamentu bylo těchto skupin sedm a někteří poslanci zůstali nezařazeni. Otázkou je, zda se všechny nově zvolné subjekty stanou součástí již vzniklých frakcí v EP nebo se pokusí založit novou skupinu, jak tomu bylo například po volbách 2009, kdy vznikla ECR.

Ačkoliv mají frakce v EP pro jednotlivé subjekty nesporné výhody nejen finanční, ale také formovací – možnost nominovat kandidáty na předsedu, místopředsedy nebo kvestory, existuje řada nevýhod. Tou hlavní je rozdrobenost a nekonzistence Parlamentu, což způsobuje neschopnost, ale hlavně nemožnost prosazování svých zájmů a postojů. Jednotlivé strany musí zvážit vlastní postavení a význam v rámci celého Parlamentu a zhodnotit, jaká možnost je pro ně výhodnější. Pro založení nové frakce je potřeba získat minimálně 25 poslanců, kteří pocházejí z jedné čtvrtiny zemí, což v současné době představuje sedm států. První plenární zasedání, které se uskuteční 1. července 2014 nám musí přinést odpovědi na tyto otázky, a proto se v těchto dnech schází předsedové jednotlivých politických stran a vyjednávají případné členství a spolupráci. Snahy o změnu struktury EP můžeme očekávat u nových subjektů, zejména těch euroskeptických, které mezi sebou ovšem často nemají jiné pojítko, než negativní vztah k EU.

Na prvním plenárním zasedání by měl být podle Jednacího řádu zvolen předseda EP a následně čtrnáctičlenné předsednictvo složené z místopředsedů. Předsedou se stane ten kandidát, který v tajném hlasování obdrží absolutní většinu hlasů. Pokud by ani ve třetí kole nebyl předseda EP zvolen, tak ve čtvrtém kole ke zvolení stačí prostá většina. Předseda je volen na polovinu parlamentního období, tedy na dva a půl roku s možností znovuzvolení. Volba místopředsedů probíhá obdobným způsobem jako volba předsedy, ale na jednom hlasovacím lístku jsou uvedeni všichni kandidáti. Funkční období místopředsedů je stanoveno taktéž na dva a půl roku.

Jedním z prvních úkolů Parlamentu bude rozdělení poslanců do jednotlivých výborů. Členové výborů jsou voleni na základě nominací předložených politickými skupinami a nezařazenými poslanci. Výbory se dělí na stálé a zvláštní a jejich počet není přesně definován a může být upraven. Právě ve výborech by mohla nová a posílená uskupení euroskeptiků a populistů získat určitý vliv. Poslanci ve výborech mají totiž možnost předkládat pozměňovací návrhy a připravují dokumenty pro plenární zasedání. Jednací řád ovšem stanovuje, že složení výborů musí odpovídat složení Parlamentu, což zabraňuje tomu, aby byl určitý výbor pod správou jedné skupiny.

Dle LS má být předseda Komise vybrán Evropskou radu s přihlédnutím k výsledkům voleb. Dne 27. května se uskutečnilo neformální jednání Konference předsedů, složené z předsedů politických skupin a předsedy Evropského parlamentu, na kterém se dohodlo, že prvním, kdo se pokusí vytvořit potřebnou většinu, bude Jean Claude Juncker z EPP. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by měl být EP spokojen, protože Junker je lídrem vítězné EPP.

Noví komisaři by po schválení před EP měli být oficiálně jmenováni do funkce v říjnu nebo listopadu 2014. Komise by poté měla do konce roku připravit svůj Pracovní program Komise a představit jej na plenárním zasedání Parlamentu. Cílem programu je informovat o plánovaných krocích Komise a prioritách, které vytyčuje její předseda. Program by měl usnadňovat kooperaci mezi jednotlivými institucemi, neboť se ostatní orgány mohou snáze orientovat v činnostech Komise a zasahovat do nich.

Volby bez lidu?

LS se pokusila prostřednictvím voleb hlouběji provázat vztah mezi EP a Komisí, ovšem samotné volby trpí zásadním nedostatkem – a tím je absence evropského veřejného prostoru. Jedním z mála probíraných evropských témat je míra legitimity EU, ovšem zásadní témata akcentována nejsou téměř vůbec. Tato skutečnost ovlivňuje i absenci ,,evropského lidu“. S touto otázkou souvisí chybějící podpora, loajalita a pocit sounáležitosti vůči EU. Úlohou elit by měla být schopnost porozumět svým občanům. V případě, že neexistuje společný evropský lid, dochází k posilování stran, které hají národní zájmy tak, jak jsme to mohli sledovat ve Francii.

Česká média, a nejen ta, se během volební kampaně soustředila zejména na témata týkající místní politiky. Pokud byla akcentována i evropská témata, jednalo se zejména o vyjádření souhlasu či nesouhlasu s vývojem projektu evropské integrace. Hlubší evropské otázky zůstávaly bez povšimnutí nejen médií, ale i samotných kandidujících subjektů. Je důležité zdůraznit, že detailnímu fungování EU rozumí pouze hrstka občanů, a média představují silnou zbraň, která ovlivňuje mínění většiny občanů.

S postupně prohlubující se integrací se stala, zejména u odborníků, klíčovým tématem míra demokratičnosti Unie. Demokratické zřízení, ať jej pojmeme jakkoliv, potřebuje své demokraty, čili někoho, kdo je s tímto zřízením spjat, provázán a podporuje ho. V Unii zatím takové demokraty najít lze jen stěží. Poslední revizní smlouva se pokoušela provázat obyvatele EU s normotvorným aparátem. Ačkoliv je důležité ocenit určitou míru snahy, výsledky zatím spatřovat nelze.

Specifika voleb

Volby přinesly řadu specifik a zajímavostí. Česká republika dosáhla v těchto volbách historicky nejnižší volební účasti a překonala minulé volby do EP, kdy bylo také dosaženo historického minima. K volbám letos přišlo pouhých 18,20 procent. Důvodů, proč tomu tak bylo, je celá řada a v nebližší době se jistě dočkáme řady výzkumů, které se budou pokoušet na tuto otázku odpovědět. Tak, či tak volební účast dosáhla opět historického minima. Ovšem není to to jediné, čeho bychom si měli u výsledků voleb povšimnout. Důležité je zdůraznit, že vyhrálo hnutí ANO, čili strana, která je součástí vládní koalice.

Tento výsledek popírá jeden z bodů teorie voleb druhého řádu, kterou po prvních volbách do EP vypracovali Karlheinz Reif a Hermann Schmitt. Autoři definovali tři základní tvrzení, která jsou podle nich platná pro volby do EP. Zaprvé se jedná o to, že volby do EP ,,trpí“ nižší volební účastí, než národní volby. Zadruhé se jedná o ztrátu podpory vládnoucích stran a zatřetí o růst významu malých stran a pokles stran velkých. Druhý bod nepopírají pouze letošní volby, ale i ty předešlé. Ve volbách v roce 2009 vyhrála ODS i přesto, že její vláda byla svržena a nahrazena úřednickým kabinetem. V letošních volbách ztrátu zaznamenala pouze sociální demokracie, ale nikterak velkou. Naproti tomu došlo k posílení lidovců a k vítězství hnutí ANO. Pokud bychom se zaměřili na třetí bod, tak i ten je sporný. Do EP se sice dostali Svobodní, jako zástupci malé politické strany, ale velké strany oproti národním volbám neutrpěly nějaké výrazné ztráty. Pokud bychom shrnuli výše uvedené řádky, můžeme konstatovat, že výsledky voleb do EP v ČR lze považovat za specifické a pro následné zkoumání dosti atraktivní.

Stranický systém Velké Británie je již od voleb v roce 2010, kdy muselo dojít k sestavení koaličního kabinetu, označován jako upadající bipartismus. Volby do EP tento trend potvrdily. Nedošlo ovšem k posílení liberálů, jako v minulých volbách, ale k vítězství Strany nezávislosti Spojeného království, která se primárně soustředí na otázky týkající se EU. Po volbách 2009 strana také zaznamenala výrazný úspěch, ale vítězství se ziskem 26,77% hlasů ji staví do zcela nové role. Volby do EP lze tedy považovat za důkaz postupného upadání bipartijní tradice na území Spojeného království.

Nesporně zajímavé jsou výsledky voleb ve Francii. Marine Le Pen získala čtvrtinu všech hlasů, čímž ovládla francouzské volby. Proč tomu tak je, není cílem toho textu, ale měli bychom si odpovědět na to, co může tato skutečnost v EP způsobit. Jak bylo naznačeno výše, tak euroskeptické a populistické strany budou mít vliv zejména uvnitř jednotlivých výborů, které Parlament sdružuje. Záleží tedy na tom, jak budou poslanci Národní fronty rozděleni. Menší, ale přesto významný vliv mají evropské frakce. V nejbližší době se dozvíme, zda se Národní fronta pokusí o vznik nové skupiny na půdě EP nebo se pokusí najít společnou řeč s dalšími euroskeptickými stranami.

Závěr a shrnutí

Význam voleb do EP nelze zpochybňovat. I přes výše uvedené je EP významným orgánem s řadou pravomocí. Volby do EP se letos poprvé konaly dle Lisabonské smlouvy a tato smlouva přinesla řadu změn. Nicméně některé z nich byly prezentovány jako významnější než ve skutečnosti pravděpodobně budou. Ani výsledky nenaznačují, že by EU měla uhnout ze svých kolejí a mělo by dojít k nějakým zásadnějším změnám. Růst stran vymezujících se proti integraci a obhajujících národní státy je nepopiratelný, ale dokud většinu drží lidovci se socialisty nelze očekávat jiný směr, než kterým se EU doposud vydala. Otázkou je, jak na tento vývoj budou reagovat voliči v členských státech.

Autor: Magda Komínková, CDK

Sdílet tento příspěvek