Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Bankovní regulace v (ne)prospěch spotřebitele?

Anna Michalčáková, 6.6. 2014, psáno pro Euroskop
Stopka

Analýza tří legislativních návrhů z oblasti retailového bankovnictví, které mají posílit práva a ochranu spotřebitele. Podle kritiků můžou některé normy ve výsledku působit kontraproduktivně a situaci spotřebitelů nezlepšit, nebo dokonce zhoršit. Je tomu skutečně tak?


Regulace poskytování hypoték


Evropská komise předložila návrh směrnice koncem března 2011 (KOM(2011) 142). Podle Komise finanční krize názorně ukázala, jak nezodpovědnost bank a hypotečních společností negativně dopadá na ekonomiku jako celek, ale ohrožuje i spotřebitele, kteří ztrácí důvěru ve finanční systém.

Cílem směrnice je vytvořit „odpovědný, efektivní, zdravý a konkurenceschopný celoevropský trh, který spotřebitelům vychází vstříc“. Posílena by měla být mobilita zákazníků, věřitelů a zprostředkovatelů, aby byly vytvořeny rovné podmínky pro všechny účastníky trhu s hypotékami. Směrnice se zaměřuje na všechny (1) smlouvy o úvěru zajištěné zástavním právem k nemovitosti nebo jinou zárukou, (2) úvěry na nákup nemovitosti a (3) některé smlouvy o úvěru na financování renovace nemovitosti. V pravomoci členských států bude rozšířit tato pravidla i na jiné příjemce než fyzické osoby.

Norma specifikuje standardy, kterých má být dosaženo k vytvoření společného hypotečního trhu. S ohledem na spotřebitele se jedná o následující:

  • Zásady vzájemného jednání (spotřebitel musí být o hypotéce řádně informován, všechny poplatky musí být uvedeny ve smlouvě);
  • Minimální požadavky na odbornou způsobilost poskytovatelů úvěru („povinnost vystupovat v co nejlepším zájmu klienta");
  • Ustanovení ohledně reklamy a marketingu (informace v reklamě nesmí být zavádějící);
  • Povinnost poskytovatele úvěru posoudit bonitu spotřebitele;
  • Žadatel o úvěr má povinnost poskytnout všechny nezbytné informace správně, aby jeho bonita mohla být zodpovědně posouzena;
  • Právo spotřebitele na předčasné splacení úvěru.

Díky uvedeným zásadám by poskytovatelé i spotřebitelé úvěrů měli profitovat ze stabilnějšího, transparentnějšího a důvěryhodnějšího prostředí na trhu s hypotékami.

Poskytovatelé hypotečních úvěrů budou podle směrnice muset poskytovat předsmluvní informace prostřednictvím standardizovaného informačního přehledu (ESIS). Dokumenty v ESIS mají za úkol případného spotřebitele dostatečně seznámit se všemi aspekty úvěru, především s možnostmi změn úrokových sazeb. Spotřebitel přitom bude mít 7denní lhůtu na rozmyšlenou před samotným poskytnutím úvěru. Zároveň budou muset banky uvádět nejenom úrokovou sazbu hypotéky, ale nově i roční procentuální sazbu nákladů (RPSN), která zahrnuje i všechny, mnohdy skryté, poplatky. Za předčasné splacení úvěru si zprostředkovatel bude moci nárokovat pouze skutečné náklady, nikoliv sankce, jak je tomu nyní, kdy podle ekonoma Petra Zámečníka banky vydělají při předčasném splacení až o 73,6 % více než kdyby klient dále úvěr pravidelně splácel. Snížit by se tak měla jedna z nejvyšších sankcí za předčasné splacení v Evropě, kterou české banky od klientů vyžadují, na rozdíl například od slovenských poboček týchž bank.

Argumentem odpůrců směrnice o hypotečních úvěrech je především samotná míra regulace, která dle nich paradoxně může způsobit, že spotřebitele ochrání před samotnou hypotékou. Omezení bankovních poplatků v jednom případě totiž může vést k navyšování jiných úroků, případně ke zdražování dalších služeb. Odpůrci nové směrnice tvrdí, že si hypotéku budou moci pořídit pouze bohatí. Například podle europoslankyně Vicky Fordové (UK, ECR) to může znamenat problém zejména pro ty, kteří o úvěr budou žádat poprvé.

Podle Petra Stuchlíka z Fincentra je systém poskytování hypoték v České republice již dostatečně přísný a spolehlivý. V současnosti probíhá na trhu v ČR poměrně silný boj o zákazníky a banky z vlastní iniciativy nejenomže snižují úrokové sazby u hypotečních produktů na historická minima, ale i ruší nebo odpouštějí dlouho uplatňované poplatky, např. za poskytnutí úvěru. Samy přiznávají, že k navýšení sazeb při „rozumném“ snížení poplatku za předčasné splacení, např. po vzoru Slovenska, kde je jeho výše stanovena na 5 % ze zbylého dluhu, nemusí k navýšení sazeb vůbec dojít. Ostatně, i v případě evropské regulace spotřebitelských úvěrů se obavy ze zvyšování sazeb ukázaly jako liché a sazby reálně spíše klesly. Pro úplnost dodejme, že německý Spolkový ústavní soud již prohlásil poplatek za sjednání úvěru za nezákonný.

Evropský parlament směrnici schválil 10. prosince 2013 a o necelé dva měsíce později byla pod číslem 2014/17/EU uveřejněna v Úředním věstníku. Členské státy ji do svých právních řádů musí transponovat do března 2016. Výsledná podoba normy se nakonec týká pouze fyzických osob jako spotřebitelů a poskytování úvěrů podnikatelům neupravuje. Hlavní výhodou pro spotřebitele se má stát snazší orientace na trhu s hypotékami a možnost předčasného splacení úvěru bez sankcí (uhradí jenom skutečné náklady předčasného splacení).

Bankovní účty


Druhá v pořadí je směrnice o poskytování bankovních účtů občanům EU (KOM(2013) 266), jejíž návrh Evropská komise zveřejnila 8. května 2013. Podle Komise se občané nemohou plně zapojit do společnosti, pokud nemají možnost založit si základní bankovní účet v kterékoli členské zemi EU, ve které nemusí mít trvalý pobyt. Zdůrazňuje přitom, že banky jsou v tomto ohledu mnohem mobilnější než spotřebitel, jehož mobilita je nemožností založit si bankovní účet v jiné než domovské členské zemi EU značně limitována. Komise se k regulaci rozhodla přistoupit i proto, že dosud žádná norma komplexně neošetřila tyto a podobné služby.

Na základě navrhované směrnice by měl mít občan EU právo na založení základního platebního účtu ve všech členských státech. Základní platební účet je specifikován jako účet, který zprostředkovává operace neúvěrového typu – spotřebitel jej může využít např. k platbám, převodům a výběrům, ale nikoliv k čerpání půjček.

Návrh směrnice identifikuje tři hlavní oblasti, ve kterých zakládá povinnost poskytovatele bankovních služeb směrem ke spotřebiteli. Zprostředkovatel musí spotřebiteli poskytnout:

  • informace o poplatcích (na seznamu nejběžněji poskytovaných služeb);
  • výpis poplatků, které poskytovatel platebních služeb v posledních 12 měsících účtoval za služby související s platebním účtem (s možností tento výpis poskytovat častěji než 1krát ročně);
  • slovníček pojmů používaných v souvislosti s platebními účty (na vyžádání).

V každém státě by navíc měla existovat nezávislá internetová stránka, která bude shromažďovat informace o poplatcích účtovaných poskytovateli platebních služeb. K založení účtu by měl spotřebiteli stačit pouze občanský průkaz nebo cestovní pas.

Poskytovatel by měl spotřebitelům usnadňovat činnost spojenou se zřízením a obsluhou platebního účtu. Pokud bude spotřebitel požadovat, aby na nový účet byly např. převedeny jeho trvalé příkazy, měl by nový poskytovatel platebních služeb podniknout „všechny nezbytné kroky“ (tj. převést tyto trvalé příkazy ve spolupráci s dosavadní bankou, umožnit jejich realizaci a informovat o změně třetí strany, např. dodavatele elektřiny, plynu, zaměstnavatele ap.). Zákazníci by rovněž měli být oprávněni požadovat převod zůstatku ze starého účtu a zrušení tohoto účtu. Poskytovatelé platebních služeb by měli převod zrealizovat do 15 dnů (do 30 dnů, pokud se převod uskutečňuje mezi bankami sídlícími v různých členských státech EU), a to bezplatně nebo za „rozumný“ poplatek, každopádně vždy na vlastní odpovědnost (zjednodušeně řečeno: spotřebitel by neměl platit za chyby bank) a s plnou informační povinností vůči spotřebitelům (např. skrze webové stránky).

V původním návrhu Komise požadovala existenci alespoň jedné banky, která by základní platební účet poskytovala. Výbor Evropského parlamentu pro hospodářství a měnu (ECON) požadoval zpřísnění tohoto požadavku na všechny banky ve členské zemi. Počet bank poskytujících základní platební účet pro všechny občany EU byl nakonec ponechán v působnosti členských států, které budou mít právo rozhodnout i o tom, zda bude účet poskytován zdarma. Pokud by tomu tak nebylo, měl by členský stát při stanovování rozmezí přiměřeného poplatku zohlednit kritéria, jako jsou např. úroveň příjmů a průměrné poplatky za platební účty v daném státě. Představa platebních účtů bez poplatku se nelíbí zejména bankám, které se staví i proti požadavku na zavedení mechanismu na změnu účtu napříč EU. Podle Evropské bankovní federace (EBF) by bylo dostačující, pokud by takový mechanismus fungoval jen uvnitř států.

Poskytovatelé mohou případného spotřebitele odmítnout jen ve výjimečných případech, např. když spotřebitel již v zemi jeden účet má nebo u něj existuje podezření, že by se podílel na nezákonných aktivitách, jako je praní špinavých peněz nebo financování terorismu.

Směrnice by měla nejvíce prospět studentům (např. vyslaným v rámci programu Erasmus) a pracovníkům, kteří v rámci svého profesního vzdělávání nebo zaměstnání tráví delší dobu v zahraničí. Jak se osvědčí praktické fungování, je v tuto chvíli poměrně těžko predikovatelné. Banky si od potenciálních klientů stále budou moci vyžádat dokumenty, které potvrzují nezbytnost jeho požadavku na zřízení bankovního účtu, např. potvrzení o zaměstnání. Z pohledu spotřebitele bude nejdůležitější, jak bude regulace konkrétně nastavena. Pokud bude pro banky znamenat přílišnou zátěž, může se to odrazit na výši poplatků pro ně. Europoslanec Ivo Strejček (ČR, ECR) se vyslovil proti směrnici a uvedl, že podobný zákon by měly v případě potřeby přijmout členské státy samostatně. Naproti tomu poslankyně Olga Sehnalová (ČR, S&D) konstatovala, že ačkoliv je základní platební účet téměř nezbytností, není samozřejmý. Dle ní pomůže nová směrnice mobilitě a sociálnímu začlenění, a to zejména v případě 25 milionů Evropanů, kteří si v současnosti otevřít platební účet v členském státě, ve kterém nemají trvalý pobyt, a usnadní srovnání poplatky za bankovní účty napříč Unii.

Evropský parlament směrnici schválil 15. dubna 2014, nyní ji musí schválit Rada EU a členské státy ji poté budou muset do svých právních řádů převést do dvou let.

Regulace mezibankovních poplatků


Poslední z řady norem, které upravují vztah poskytovatelů bankovních služeb a jejich spotřebitelů, je regulace mezibankovních poplatků za použití platebních karet. Komise příslušný legislativní balík (nařízení a směrnice) předložila 24. července 2013. Návrhy navazují na Akt o jednotném trhu II a zelenou knihu s názvem „Na cestě k integrovanému evropskému trhu plateb prováděných kartou, přes internet a pomocí mobilního telefonu“. Podle Komise je nynější trh drahý a roztříštěný a není schopen správně plnit svou funkci.

Směrnice má ošetřovat i realizaci elektronických plateb bez použití kreditní karty, včetně služeb iniciování platby, které probíhají mezi prodejcem a bankou kupujícího. Podle Komise tím dojde k posílení konkurence na vnitřním trhu EU.

Spotřebitelé by měli být lépe chránění před podvody či zneužitím svých finančních prostředků, a to i v případě, kdy budou převádět peníze mimo EU nebo realizovat platby v jiných měnách, než je euro.

Největší nevoli způsobil záměr regulovat mezibankovní poplatky zavedením jejich maximální výše pro transakce debetních a kreditních karet (u debetních karet by měl strop činit 0,2 % celkového objemu transakce a u kreditních 0,3 %). Mezibankovní poplatky v ČR dosahují až 1,2 %, což je téměř nejvíce v EU.

Komise se domnívá, že na vysoké mezibankovní poplatky doplácejí spotřebitelé v podobě vyšších maloobchodních cen. Nastavením limitu pro mezibankovní poplatky chce Komise navíc podpořit rozšíření platebních terminálů do více podniků, protože obchodníci budou bankám odvádět nižší marže, a v důsledku dojde ke zvýšení komfortu spotřebitele.

Kritici namítají, že limity pouze zvýší ceny bankovních služeb. Počet platebních terminálů sice poroste, ale klesne počet platebních karet, protože je spotřebitelé budou považovat za nevýhodné. V dlouhodobém důsledku tedy dojde k útlumu rozvoje trhu bezhotovostních služeb. Podle generálního ředitele pro MasterCard pro ČR a Slovensko Miroslava Lukeše mimo jiné dojde k nárůstu šedé ekonomiky a znevýhodnění malých a středních podniků (MSP) vůči těm velkým. Odkazuje přitom na země, jako je Španělsko, USA nebo Austrálie, kde k podobné regulaci vláda přistoupila a výsledek měl negativní dopad právě na spotřebitele a MSP. V těchto zemích došlo k nárůstu poplatků za platební karty a různé výhody za jejich používání byly zrušeny. Ke snížení maloobchodních cen nedošlo a zastropování mezibankovních poplatků ve výsledku zaplatil spotřebitel. K podobnému závěru ve své studii ostatně došla i Evropská komise.

Plénum Evropského parlamentu přijalo svůj postoj k legislativnímu balíku začátkem dubna 2014, ale zatím jej neschválilo. Tento úkol čeká až na nové poslance EP. V ČR přijal k návrhu usnesení Výbor pro záležitosti Evropské unie Senátu Parlamentu ČR, který návrh Komise podpořil, no upozornil na riziko přijetí zákazu pro orgány dohledu vykonávat platební transakce. V podmínkách ČR by tento zákaz dopadl na Českou národní banku, která spravuje účty státních institucí, což by mělo negativní dopady na správu státních financí a náklady na ní.

Autor: Anna Michalčáková, CDK

Další články v rubrice

Zpráva o stavu Unie: Naposledy podle Junckera

Magda Komínková, psáno pro Euroskop, 26. 9. 2018

Vývoj obchodního sporu EU a USA a možné dopady na ČR

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 20. 8. 2018

Nová kohezní politika – jiná, ale ne horší

Magda Komínková, psáno pro Euroskop, 14. 8. 2018

Jaké změny přinese nový víceletý rozpočet EU?

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 20. 6. 2018