Bude mít Unie svoji armádu?


Ondřej Černý, Euroskop, 3. 11. 2016

ANALÝZA – Po britském rozhodnutí o odchodu z Unie se naplno rozvinula debata o společné evropské obranné politice. Český premiér Bohuslav Sobotka například nedávno prohlásil, že se EU v dlouhodobé perspektivě bez společné armády neobejde. Z britské strany se naopak zase ozývá, že dokud bude Británie členem, k žádnému posunu takovým směrem nedojde. Debaty o obranné spolupráci však nejsou v Evropě novinkou, její počátky se datují už do období samotného vzniku evropských společenství.

Na počáteční velké vize, které však záhy ztroskotaly, se nikdy nepodařilo řádně navázat a do dnešních dnů se vývoj směrem ke společné evropské armádě posouval jen po velmi malých krocích. Nastává tedy ta pravá chvíle pro zásadní posun kupředu? Jaké představy mají současní evropští lídři o budoucnosti a jaké mají jejich plány šanci na splnění?

Evropské obranné společenství a počátky obranné spolupráce

První ucelenější koncepce evropské armády se objevila v období po konci druhé světové války, kdy obavy z možného obnovení německého militarismu, stejně jako hrozba konfliktu se Sovětským svazem, vedly k myšlenkám na vytvoření mezinárodních bezpečnostních struktur v západní Evropě. V tomto kontextu vznikl v roce 1950 návrh Evropského obranného společenství podle plátu tehdejšího francouzského premiéra Reného Plévena (Plévenův plán).

Podle tohoto plánu mělo dojít k vytvoření společné evropské armády. Ta měla mít jednotné velení, rozpočet i zbrojní program. Jednotná armáda by rovněž byla protiváhou tehdy čerstvě vzniklé Severoatlantické aliance, ve které hrály dominantní úlohu Spojené státy. Struktura Evropského obranného společenství (EOS) by podřizovala nadnárodní kontrole vojska jednotlivých států, což uspokojovalo zejména francouzské obavy ze znovuvyzbrojení Západního Německa.

K návrhu se nicméně nepřipojily všechny západoevropské státy, smlouva o EOS byla v roce 1952 uzavřena mezi Francií, Západním Německem, Itálií a zeměmi Beneluxu. Deeskalace konfliktu mezi východem a západem, způsobená smrtí Stalina a ukončením konfliktu v Koreji navíc způsobily, že nutnosti integrovat národní síly již nebyla přikládána taková váha. Poté, co francouzský parlament odmítl smlouvu v roce 1954 ratifikovat, došlo k odložení plánu a k přehodnocení pohledu na bezpečnostní problematiku.

Místo Evropského obranného společenství tak vznikla Západoevropská unie (ZEU), jejímž členem se stala i Velká Británie. Kromě dalších integračních cílů byl ve smlouvě o jejím vzniku zakotven princip vzájemné pomoci v případě vnější agrese. Jelikož postupně došlo k přesunu všech kompetencí ZEU na Evropská hospodářská společenství, stala se ze ZEU postupně organizace zastřešující vojenskou spolupráci evropských států. Provádění ustanovení o vzájemné pomoci však bylo svěřeno do kompetence NATO a myšlenka samostatné evropské armády byla odložena.

Konec studené války a oživení evropské spolupráce

K opětovnému oživení myšlenek vojenské spolupráce na evropské úrovni došlo v druhé polovině 80. let na základě společné deklarace ministrů zahraničí ZEU z roku 1984, přijaté na zasedání v Římě. Nová aktivita se projevila především přidružením dalších členských států a vznikem prvních společných institucí. V roce 1989 byl vytvořen Institut ZEU pro bezpečnostní studia a v roce 1991 společné satelitní analytické centrum. Dále došlo ke spuštění několika převážně mírových a policejních misí během 90. let, které měly ukázat odhodlání rozvíjet společné vojenské kapacity. Mezi ně patřily například policejní mise v Bosně (1994-96) a Kosovu (1998-99).

Během 90. let pak došlo k dalším posunům, které nasměřovaly evropskou obrannou spolupráci k větší integraci s Evropskou unií a k vyjasnění vztahů s NATO. V roce 1992 definovaly tzv. peterbergské mise hlavní oblast působnosti ZEU, kterou měly být humanitární mise, mírové mise a krizový management. ZEU se tedy neměla zabývat teritoriální obranou.

Zkušenosti nabyté při nepříliš úspěšném zapojení evropských států do konfliktů na Balkáně se projevily v Amsterodamské smlouvě, která umožnila využít kapacit ZEU (zejména v oblasti plánování) pro unijní mise, čímž EU prakticky přebrala vedoucí roli ZEU v obranné politice a byl tak položen základ pro budoucí integraci obou organizací. Pod hlavičku EU byly po roce 2000 začleněny i společné organizace ZEU a došlo tak ke vzniku Ústavu Evropské unie pro studium bezpečnosti, Satelitního střediska EU a Obranné agentury EU, zaměřené na podporu výzkumu a vzájemné spolupráce při vyzbrojování.

Spolupráce EU – NATO

V roce 1999 byla na zasedání Evropské rady v Kolíně přijata deklarace, vyjadřující potřebu rozvoje samostatných evropských kapacit, schopných reagovat na mezinárodní krize, na jejímž základě došlo k vytvoření vojenského štábu EU. Vojenské síly potřebné k těmto úkolům měly být složeny buď ze sil NATO, nebo z koalice ochotných států. Tento moment bývá označován za vznik Společné bezpečnostní a obranné politiky EU.

Vztah mezi EU a NATO byl formálně definován dohodou Berlin Plus z roku 2003, která ustanovila permanentní spolupráci obou organizací a pravidla, na jejichž základě bylo možné sdílet společné vojenské kapacity. Na základě této dohody získala EU přístup k plánovacím kapacitám NATO pro své vojenské operace a k dalšímu vybavení v případě kombinovaných civilně-vojenských operací.

Lisabonská smlouva a integrace ZEU

Lisabonská smlouva obsahuje několik ustanovení potvrzujících vývoj posledních let směřující k posilování bezpečnostní spolupráce v rámci EU. Do evropských smluv byl tímto inkorporován článek o vzájemné pomoci v případě vnější agrese, čímž byl prakticky dokončen proces integrace Západoevropské unie do struktur EU a její činnost byla následně v roce 2011 ukončena. Smlouva nicméně konstatuje, že příslušné ustanovení není v rozporu se závazky některých členských států v NATO, které pro ně zůstává hlavním stavebním kamenem jejich bezpečnosti.

Rozšířeno bylo dále pole působnosti Společné obranné politiky (založené na Peterbergských misích) o odzbrojovací operace, prevenci ozbrojených konfliktů či pomoc třetím zemím při boji s terorismem. Skupinám států byla umožněna prostřednictvím institutu stálé strukturované spolupráce umožněna (po schválení Radou) i hlubší spolupráce.

Na cestě ke společným evropským jednotkám

V reakci na závěry Evropské rady v Kolíně, volající po samostatných evropských silách, byly v roce 1999 vyhlášeny tzv. Helsinské cíle. Podle nich měly členské státy do roku 2003 vytvořit společně vojenské jednotky, čítající 50 – 60 tisíc osob, které by byly schopné samostatné operační činnosti a byly by plně nasaditelné do 60 dnů. Tento cíl ovšem nebyl nikdy naplněn, v roce 2004 došlo k vyhlášení nového souboru cílů. Podle nich EU směřovala k vytvoření takových sil, jež by byly schopny vykonávat plnou šíři úkolů, vyplývajících z Peterbergských misí a k co největší rychlosti odezvy na krizová situace.

V souladu s tímto konceptem došlo k vytvoření Evropských bojových skupin (EU Battlegroups), které byly nasazovány od roku 2005 a v plném operačním stavu jsou od roku 2007. Bojová skupina se skládá z 1.500 osob, je možno ji nasadit do 10 dnů od rozhodnutí Evropské rady a je schopna samostatně operovat alespoň 30 dní. EU udržuje v pohotovosti vždy 2 bojové skupiny, které vytváří seskupení členských států a které rotují v půlročních intervalech.

Problémem bojových skupin je nicméně to, že i přes jejich formální existenci nebyly nikdy nasazeny, a to ani například v případě francouzské intervence v Mali mezi lety 2012 a 2014, kdy Francie v první polovině roku 2013 zároveň udržovala společnou bojovou jednotku s Německem a Polskem.

Současné diskuze o reformě obranné politiky

Zjevná omezení dosavadních konceptů, spolu s poklesem výdajů členských států EU na zbrojení a proměnou vnímání bezpečnostních hrozeb (odvrat pozornosti USA z Evropy, ruský revizionismus, nestabilita na Blízkém východě a z ní pramenící terorismus a problémy s uprchlíky) vedly v posledních letech k obnovení diskuzí o potřebě posílení obranné spolupráce.

V prosinci 2013 přijala Evropská rada závěry k obranné politice, které vytyčují cíle ve třech oblastech: Aby byla společná bezpečnostní a obranná politika více akceschopná a EU mohla hrát větší roli ve světě, uložila vypracování zprávy o změnách mezinárodního bezpečnostního prostředí (na jejíž základě byla vypracována nová globální bezpečnostní strategie EU). Dalšími cíli pak bylo posílení evropských obranných kapacit a posílení evropského obranného průmyslu. Rada v této souvislosti uložila Evropské obranné agentuře zabývat se možnostmi, jak by mohly členské státy co nejefektivněji spolupracovat a podpořila některé již existující příklady spolupráce, jako je oblast dronů či zařízení pro tankování paliva za letu.

Výsledkem této iniciativy je nová Globální bezpečnostní strategie Evropské unie, představená 28. června 2016. Její zveřejnění však přišlo ani ne týden po rozhodnutí britských občanů v referendu 23. června o odchodu jejich země z Evropské unie, které způsobilo, jak se prozatím zdá, kvalitativní proměnu celé bezpečnostní debaty.

Evropská armáda po Brexitu

Společná obrana se v měsících následujících Brexitu stala jedním z hlavních témat politiků, hledajících odpověď na otázky ohledně budoucího směřování Unie. Bez odporu Británie k větší integraci v této oblasti a díky pozornosti, jaká je v současném prostředí věnována bezpečnosti, je možnost posílení spolupráce v této oblasti mnohem reálnější než před několika lety.

Jean-Claude Juncker ve svém projevu o stavu Unie 14. září 2016 zařadil bezpečnost mezi hlavní priority následujících měsíců a navrhl vytvoření společného vojenského velitelství pro operace EU. Rovněž zdůraznil důležitou roli nástroje stálé strukturované spolupráce a ohlásil, že Komise navrhne do konce roku vytvoření Evropského obranného fondu pro podporu výzkumu a inovací v obranném průmyslu.

Budoucnost evropské obranné politiky se stala rovněž jedním z hlavních témat varšavského summitu NATO 8. a 9. září 2016. Společná deklarace EU-NATO, vydaná před samotným summitem předsedy Severoatlatnické aliance, Evropské komise a Rady, nastínila nové ambice prohloubit spolupráci mezi těmito organizacemi. Za hlavní cíle bylo kromě větší spolupráce označeno posílení stability ve východním a jižním sousedství Evropy. Konkrétně by pak mělo dojít k rozvoji kapacit pro reakci na nové hybridní hrozby, spolupráce při zvládání migrace či při společných cvičeních. Evropské vojenské kapacity by měly pracovat na větší interoperabilitě. EU a NATO by dále měly společně pracovat na větší koordinaci v oblasti kybernetické bezpečnosti a při vojenském výzkumu.

Předseda Evropské komise J.-C. Juncker zároveň při prezentaci deklarace připomněl, že do konce roku by měl být zveřejněn akční plán pro evropskou obranu, který by se podle pracovního programu Komise měl zaměřit na společné výzkumné kapacity, rozvoj vnitřního trhu s vojenským vybavením a na možnosti navýšení financování této oblasti.

Před bratislavským summitem hlav států EU, na němž se Británie už neúčastnila, konaným 16. září 2016, přicházely další signály, potvrzující, že bezpečnost bude jedním z hlavních témat.

Český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že EU se v budoucnosti neobejde bez společné armády a česká strana se spolu s Maďarskem zasadila o podporu bezpečnostní spolupráce ve společném prohlášení Visegrádské čtyřky. Podle uniklého společného prohlášení ministrů zahraničí Francie a Německa by mělo vzniknout společné vojenské velitelství a společné transportní kapacity. Dokument dále volá po posílení role EUROCORPS, společné vojenské jednotky několika států EU v čele s Francií a Německem. Kromě toho se objevují návrhy na zařazení finančních prostředků na vojenský výzkum do evropského rozpočtu (podle francouzsko-německého návrhu 90 milionů euro už v letech 2017-19).

Samotná deklarace, vzešlá z bratislavského summitu, se však omezuje na označení vnější bezpečnosti za jednu z klíčových priorit, v konkrétních opatřeních však hovoří pouze o tom, že by mělo dojít k okamžité implementaci společné deklarace EU-NATO a že o dalším vývoji rozhodne prosincové zasedání Evropské rady.

Cesty před námi

Jednotlivé návrhy již byly prezentovány, na konkrétní vizi si však nejspíš bude nutné počkat až do prosincového zasedání Evropské rady. Ze současného stavu evropských armád, postojů jednotlivých států i cílů, které si prozatím vytyčily, však lze vyčíst jednotlivé faktory, které budou zcela jistě budoucí podobu obranné spolupráce determinovat.

Evropský právní rámec

Vzhledem k tomu, že nedůvěra v Evropskou unii je na vzestupu nejen ve Spojeném království, ale i v dalších členských státech, je velice nepravděpodobné, že mohlo dojít ke změně základních smluv (riziko nepříznivých výsledků v případných referendech je poměrně vysoké). Proto je otázkou, nakolik je pravděpodobné, že by mělo dojít k velkému přesunu národních pravomocí v oblasti obrany na evropskou úroveň. Ostatně i řada výše zmiňovaných prohlášení jasně deklaruje, že potenciální změny se mají uskutečnit v rámci existujícího právního rámce. Větší pozornosti se tak patrně dostane principu stálé strukturované spolupráce či již existujícím institucím, jako je Evropská obranná agentura (EDA) či společným vzdělávacím institucím.

Finanční prostředky

Ochota členských států věnovat prostředky na obranu je základní podmínkou pro úspěch jakéhokoliv dalšího plánu, ať už bude směřovat jakýmkoliv směrem. Evropské obranné rozpočty v posledním desetiletí klesaly, spolu s nimi i vojenské kapacity. Tento propad se zastavil až v minulém roce, nicméně pokud má dojít k rozvoji spolupráce a novým investicím do výzkumu, bude prostředky potřeba navýšit. Problém nedostatku financí byl zatím jedním z největších důvodů, proč spolupráce v Evropě nefungovala. Proměna vnímání bezpečnostních hrozeb nicméně nabízí politikům možnost, jak před voliči vyšší vojenské výdaje ospravedlnit.

Rázné činy

Smyslem všech reformních prohlášení a nových návrhů je ukázat, že EU je životaschopný projekt, který dokáže zajistit potřeby svých občanů. Poptávka tedy bude zřejmě po opatřeních, která tuto schopnost Unie postarat se o bezpečnost dokáží. Může se jednat například o vytvoření evropského vojenského velitelství, za jehož vytvoření vede kampaň Francie (za podpory Německa a dalších). Tento návrh nicméně vyvolává obavy z možného překryvu kompetencí s vojenskými strukturami NATO. Dalším krokem by mohla být ukázka akceschopnosti evropských bojových skupin, která by však vyžadovala reformu jejich řízení a nasazování.

Vize budoucího směřování

V neposlední řadě pak rozhodování politiků ovlivní vize, s jakou budou k budování obranných kapacit přistupovat. Je jasné, že během následujících let ke vzniku evropské armády, tak jak ji plánoval René Pléven v počátcích evropské integrace pravděpodobně asi hned nedojde, nicméně možností, na co se zaměřit je několik. Je otázkou, zda si EU chce budovat alespoň částečně samostatné bezpečnostní kapacity, které by mohly být nasazeny například při různých mírových operacích nebo krizovém managementu v sousedství EU. Další možností je soustředit se na co největší integraci s NATO, kdy by se EU při svých aktivitách plně spoléhala na prostředky NATO, nicméně členské státy by se na budování těchto prostředků podíleli stejnou měrou. Vyloučit nelze ani variantu, že bude zachován současný stav, i když možná s mírně navýšenými obrannými rozpočty a o něco lepší koordinací mezi jednotlivými evropskými armádami.

Politická vůle

Vše ale nakonec záleží na tom, zda se najde politická vůle přijatá rozhodnutí prosadit. Mnoho komentářů současných návrhů se zabývá tím, nakolik se jedná pouze o gesta, která mají ukázat jednotu Unie v těžkých čase a do jaké míry jde o opravdové odhodlání prosazovat dlouhodobé vize s perspektivou uplatnění například až dalších desetiletích. Stále však platí, že aktuální vývoj nabízí jedinečnou možnost, zlepšit fungování evropské obranné politiky, která by neměly být propásnuta.

Autor: Ondřej Černý, psáno pro Euroskop

Sdílet tento příspěvek