Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Jaké jsou perspektivy spolupráce EU a USA?

Jan Hruška, Euroskop, 23. 12. 2016
EU-USA vlajka a lidi

Evropu a Spojené státy pojí od konce druhé světové války silné transatlantické vztahy. Jakou roli v těchto vztazích ale hraje Evropská unie? Můžeme tyto vztahy označit jako vztahy dvou světových mocností? Co je vlastně obsahem těchto vztahů? A jak se vztahy mezi Evropskou unii a USA budou ve světle nedávných politických otřesů vyvíjet do budoucna? 

Ekonomika až na prvním místě

Evropská unie je především ekonomických gigantem, a tak se zdá, že největší potenciál pro americko-evropské vztahy je právě v oblasti vzájemného obchodu, kde je dominantním tématem posledních let vyjednávání Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP). Cílem této dohody, která je vyjednávána od roku 2013, je liberalizovat vzájemný obchod a investice mezi Spojenými státy a Evropskou unií. USA a EU jsou v současnosti největšími světovými obchodníky a investory a to jak obecně, tak i sobě navzájem. Pro představu, celková obchodní výměna mezi EU a USA měla v roce 2013 hodnotu 790 miliard eur, přičemž mezi těmito dvěma aktéry každý den probíhá obchod se zbožím a službami v hodnotě dvou miliard eur.

V případě úspěšného dojednání dohody půjde o bezprecedentní bilaterální obchodní dohodu, která by měla znamenat nejen značné ekonomické zisky (podle nezávislé studie londýnského „Centre for Economic Policy Research“ by na straně EU mělo jít o 68 až 119 miliard eur), ale také by měla nezanedbatelný zahraničně-politický přesah. S přesouváním těžiště světového obchodu směrem k Asii a Latinské Americe dochází k obecnému oslabování pozice západních mocností ve světě. TTIP tak může být nástrojem, který tuto situaci změní a současně také posílí vzájemné transatlantické vztahy mezi Spojenými státy a státy Evropské unie.

Důležitým faktorem na straně EU v této oblasti je to, že společná obchodní politika (tedy i sjednávání dohod s třetími stranami) je na rozdíl od společné zahraniční a bezpečnostní politiky oblastí, kde má výlučnou pravomoc EU a kde nejsou požadována jednomyslná rozhodnutí. Jménem Unie tedy sjednává dohody (včetně TTIP) Evropská komise, která k jednání dostala mandát od členských zemí.

V tuto chvíli není možné říci, kdy se podaří dohodu TTIP vyjednat. Předpokladem vytvoření zóny volného obchodu je odstranění nejrůznějších netarifních překážek a harmonizace pravidel. Jednání však naráží především na jinou úroveň standardů v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti na obou kontinentech.


Asymetrické bezpečnostní vztahy


Přes některé dílčí úspěchy (vytvoření vlastní bezpečnostní strategie, založení bojových skupin či uskuteční civilních a vojenských nebojových misí) je Společná bezpečnostní a obranná politika Unie spíše v plenkách, byť v poslední době se se zhoršující se bezpečnostní situací a migrační krizí opět dostala více do centra pozornosti. Rozhodně však zatím nemůžeme Evropskou unii v oblasti bezpečnosti považovat za amerického klíčového partnera. Hlavní zárukou bezpečnosti evropských zemí nadále zůstává Severoatlantická aliance, jíž jsou Spojené státy členem, přičemž je nutno dodat, že základem vojenského potenciálu NATO jsou právě USA.

USA jsou vojenským gigantem s nejsilnější armádou na světě (dle Global Firepower Index, 2016). Vzájemné vztahy mezi USA a EU jsou tak v oblasti bezpečnosti velmi asymetrické. Krom toho jsou Spojenými státy dlouhodobě kritizovány i jednotlivé evropské země NATO, které dlouhodobě nevykládají na svoji obranu domluvená dvě procenta HDP (s výjimkou Estonska, Řecka, Polska a Spojeného království). Spojené státy prostřednictvím Severoatlantické aliance hrají zásadní roli v evropské bezpečnosti, kdy jsou v současné době jejím hlavním garantem.

Společné hodnoty nejen v zahraniční politice


Důležitým faktorem vzájemných vztahů je, že Spojené státy americké a Evropská unie vychází ze společných hodnot, jak jsou liberální demokracie, existence právního státu a dodržování lidských práv. Společným zájmem obou aktérů pak je podpora a šíření těchto hodnot i mimo své teritorium, z pohledu Evropské unie především v oblasti na východ (případně na jih) od její hranice v rámci Evropské politiky sousedství.

Obamova administrativa však v rámci své zahraniční politiky upnula svoji pozornost spíše na oblast Pacifiku. Naopak zájem USA o vývoj na evropském kontinentě poklesl, což se zpětně v kombinaci s podceněním geopolitické situace ve východní Evropě, ustupováním Rusku a snahou s ním nastoupit cestu usmiřování ukázalo jako chyba. V současnosti jsme tak svědky vzrůstající nestability ve východní Evropě.

I přes některé zahraničně-politické úspěchy Unie (např. role při jednání o íránském jaderném programu) zůstává limitem vzájemných vztahů se Spojenými státy povaha aktéra, kterým EU je, a povaha Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Přestože je Evropská unie více než běžnou mezinárodní organizací, není ani federací, která by mluvila pouze jedním hlasem. Jinak řečeno, Evropská unie je společenstvím dvaceti osmi zemí, které i přes některé společné prvky mají své vlastní odlišné národní zájmy, které se odrážejí v zahraniční politice.

Současně v rámci Společné a zahraniční politiky Unie stále přetrvává jednomyslné rozhodování, což umožňuje pouze shodu na nejmenším společném jmenovateli všech požadavků členských zemí. S tím souvisí i to, že Evropská unie nemá jednoho lídra, který by zastupoval celou Evropu v rámci bilaterálních americko-evropských vztahů.

Z těchto důvodů proto můžeme jen velmi těžko mluvit o vztahu dvou mocností. Unie je však v některých zahraničně-politických oblastech v rámci mezinárodních vztahů poměrně úspěšná a hraji v nich klíčovou roli. V rámci globálního vládnutí se Evropská unie snaží dlouhodobě angažovat především v oblasti environmentální politiky. V této oblasti vznikaly mezi EU a USA rozpory, jelikož na rozdíl od Unie se Spojené státy stavěly ke globálním iniciativám stanovující omezení v oblasti environmentální politiky spíše rezervovaně, kdy různé limity vnímaly jako zásah do svých vnitřních záležitostí. Určitou změnu můžeme pozorovat s nástupem administrativy prezidenta Obamy, který na environmentální politiku a problematiku klimatických změn kladl poměrně velký důraz. I díky této nové spolupráci bylo umožněno podepsat přelomovou úmluvu o změně klimatu, tzv. Pařížskou dohodu.


Perspektiva vzájemných vztahů


Při uvažování nad vývojem transatlantických vztahů v budoucnosti musíme zohlednit především některé politické události poslední doby, které by vzájemné vztahy mohly výrazně ovlivnit. Na straně Spojených států jsou to pochopitelně nedávno proběhlé prezidentské volby, v nichž zvítězil Donald Trump. Na straně Evropské unie jsou politické proměny, jejíchž symptomem je nárůst podpory různých populistických, euroskeptických a extremistických stran a hnutí a referendum  o vystoupení Spojeného království z EU.

Hodnotit vliv zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem na transatlantické vztahy je velmi obtížné, jelikož vítězný republikánský kandidát nebyl obecně ve svých prohlášeních příliš rigidní. Je také otázkou, kolika svými zahraničně-politickými prohlášeními se bude v rámci úřadu skutečně řídit a kolik jich bylo pouhou součástí předvolební kampaně a boje o prezidentský post.

Už nyní můžeme vidět, že v některých svých názorech Donald Trump po zvolení otočil téměř o sto osmdesát stupňů (např. v kauze ohledně vyšetřování FBI jeho oponentky v boji o prezidentský úřad Hillary Clintonové). Nicméně z Trumpovy rétoriky vyplývá, že je pravděpodobné, že se americká zahraniční politika změní.


Bezpečnostní spolupráce za prezidenta Trumpa


Z pohledu Trumpa by měl každý stát v rámci mezinárodních vztahů spoléhat především sám na sebe a USA by již neměly hrát onu roli "světového policajta", ale více se starat o vlastní blaho a blaho svých občanů. Zvolený prezident kritizuje neplnění povinnosti většiny evropských členů NATO ohledně výdajů na obranu. S tím souvisí i prohlášení, kdy Trump ještě před volbami zmínil, že Spojené státy by nemusely automaticky bránit spojence z NATO, přičemž by záleželo právě na tom, jak přispívají alianci. V praxi by tak Trumpovo prezidentství mohlo mít negativní dopad především na evropskou bezpečnost.

Jak bylo zmíněno, v současnosti to jsou právě Spojené státy, kdo ručí za bezpečnost v Evropě. Na základě zmíněných prohlášení existují opodstatněné obavy, že to by se mohlo se zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem změnit. Na druhou stranu je však možné, že právě kvůli nejistotě vyvolané Trumpovými prohlášeními by mohlo dojít k posílení vlastní evropské bezpečnosti, kdy by vystrašené evropské státy zvýšily své rozpočty na obranu.

Avšak k razantnímu navýšení evropských obranných rozpočtů, které by alespoň částečně kompenzovaly americké záruky, rozhodně nedojde v krátkodobém horizontu. Z těchto důvodů Trumpovo volební vítězství výrazně znervóznilo především pobaltské státy, které se cítí ohroženi svým ruským sousedem a které spoléhají právě na alianční záruky. K tomu musíme také připočíst Trumpova prohlášení o plánovaném zlepšení vztahů s Ruskem a chvále směrem k ruskému prezidentovi Putinovi, která pravděpodobnost hájení východních členů aliance před ruskou hrozbou zase o něco zmenšují a dělají vyhlídky v oblasti evropské bezpečnosti zase o něco temnější.

Otazníky nad budoucností obchodních vztahů


Pokud jsme v první části příspěvku zmiňovali environmentální politiku jako nový obsah vzájemných transatlantických vztahů a Pařížskou dohodu o klimatických změnách jako první výrazný výsledek této kooperace, tak se zvolením Trumpa jsou tato spolupráce i její výsledky ohroženy. V rámci předvolební kampaně Trump totiž slíbil od dohody o klimatických změnách odstoupit. Ve svých povolebních prohlášeních již nebyl nově zvolený prezident vůči Pařížské dohodě tak radikální a jednoznačný, je však zřejmě, že v porovnání s Obamovým proaktivním přístupem dojde se nástupem Trumpa v oblasti environmentální politiky a přístupu ke klimatickým změnám v rámci americké politiky ke výrazné kvalitativní změně.

Oblastí, kde je velmi obtížné vliv Donalda Trumpa předvídat, je mezinárodní obchod, což se týká i budoucnosti Transatlantického obchodního a investičního partnerství. Krom komplikací, které při vyjednávání nastaly již před americkými prezidentskými volbami, by mohlo být novou komplikací nastolení jakéhosi amerického protekcionismu, ke kterému některá Trumpova prohlášení směřovala (což je vzhledem k podnikání nově zvoleného prezidenta trochu paradoxní). Trump tak například po vítězných volbách potvrdil, že až nastoupí do úřadu, Spojené státy odstoupí od podepsané (avšak neratifikované) transpacifické obchodní dohody (TTP). Na druhou stranu v jiném prohlášení uvedl, že bude usilovat o to, aby byl mezinárodní obchod ještě volnější, než tomu bylo za prezidenta Obamy. I díky těmto ambivalentním prohlášením je další osud TTIP velmi nejasný.

Vývoj vztahů mezi Spojenými státy a Evropskou unií by mohly výraznějším způsobem ovlivnit i události na evropském kontinentě. Můžeme sledovat, že v době probíhající politické krize se konsenzus mezi členskými státy spíše vytrácí a existence skutečně společné zahraniční politiky Unie je stále v nedohlednu.

V případě vystoupení Spojeného království by pak z EU odešel stát, který má se Spojenými státy nejužší styky a který je jejím největším evropským spojencem. Brexit by tak mohl znamenat i další oslabení vztahů mezi USA a EU. 

Autor: Jan Hruška, psáno pro Euroskop

Další články v rubrice

Zpráva o stavu Unie: Naposledy podle Junckera

Magda Komínková, psáno pro Euroskop, 26. 9. 2018

Vývoj obchodního sporu EU a USA a možné dopady na ČR

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 20. 8. 2018

Nová kohezní politika – jiná, ale ne horší

Magda Komínková, psáno pro Euroskop, 14. 8. 2018

Jaké změny přinese nový víceletý rozpočet EU?

Iveta Karousová, psáno pro Euroskop, 20. 6. 2018