Navýšení klimatického cíle EU

07.12.2020
Magda Komínková, psáno pro Euroskop, ilustrační foto Evropská komise

  • Změna klimatu a zhoršování životního prostředí představují pro Evropskou unii a celý svět zásadní téma. Otázka klimatu a ochrany životního prostředí se na unijní úrovni začala objevovat na konci 70. let. V současné době EU stanovuje cíle až roku 2050.
  • Dobrá kvalita životního prostředí je zásadní pro zdraví, ekonomiku a dobré životní podmínky. Nicméně dodržování vysokých standardů je pro členské státy nejen finančně, ale i technicky náročné.
  • EU dlouhodobě usiluje o propojení problematiky životního prostředí s dalšími politikami (např. doprava, zdraví, zemědělství a energetika). Otázky klimatu se mají promítat v podstatě do veškeré nové legislativy.

Klimatická politika v EU

EU má jedny z nejvyšších standardů na ochranu životního prostředí na světě. Ty vyvíjeli po desetiletí a EU je ve svých klimatických cílech stále ambicióznější. EU vytváří a provádí politiky a strategie týkající se klimatu a má vůdčí úlohu při mezinárodních jednáních. Podporuje plnění Pařížské dohody jak v EU, tak mimo ni.

EU usiluje o udržitelný rozvoj, založený mimo jiné na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí (článek 3 Smlouvy o Evropské unii). Environmentální politika EU vychází z článků 11 a 191–193 Smlouvy o fungování EU. Požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Unie, zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje (článek 11 SFEU). Podle článku 191 je boj proti změně klimatu explicitním cílem environmentální politiky EU.

Politika Unie v oblasti životního prostředí přispívá k sledování následujících cílů:

  • udržování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí;
  • ochrana lidského zdraví;
  • obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů;
  • podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu.

Historie

Environmentální politika je pravděpodobně tou sférou veřejné politiky Evropské unie, která prošla nejdynamičtějším vývojem.

Smlouva zakládající ESUO neobsahovala žádné výrazné zmínky o politice životního prostředí. Výraznou změnu nepřinesla ani zakládající Římská smlouva z roku 1957. Po Stockholmské konferenci o životním prostředí v roce 1972, se začaly objevovat první větší snahy o propojení členských států i v této oblasti. Víceleté Akční programy pro životní prostředí vydává EU pravidelně od roku 1973, kdy byl přijat první Akční plán pro ochranu životního prostředí na léta 1973-1976. V roce 1981 bylo v rámci Evropské komise zřízeno samostatné generální ředitelství pro životní prostředí.

Ochrana životního prostředí byla jako společné politické evropské téma uvedena až Jednotným evropským aktem (JEA), který vstoupil v platnost 1. července 1987. Maastrichtská smlouva v roce 1993 už učinila udržitelný rozvoj jedním z cílů Evropské unie. Zavedla obecný princip ohledu na ochranu životního prostředí, princip předběžné opatrnosti. Přijímání a provádění veškeré politiky EU muselo přihlížet k dopadům na životní prostředí. V Lisabonské smlouvě je životnímu prostředí věnovaná vlastní hlava.

Cíle klimatické politiky EU

Klíčové cíle v oblasti klimatu a energetiky si Unie stanovuje v rámci strategii a akčních plánů. EU si stanovila cíle postupného snižování svých emisí skleníkových plynů až do roku 2050.

Cíle pro rok 2020

První klimatický balík stanovující cíle v oblasti klimatu a energetiky byl dohodnut v roce 2008 a stanovil cíle pro rok 2020. V zájmu dosažení těchto cílů Evropská unie vytvořila a později reformovala systém EU pro obchodování s emisemi (ETS), jehož účelem je snížit emise skleníkových plynů zejména z energeticky náročných průmyslových odvětví a elektráren. V odvětví stavebnictví, dopravy a zemědělství byly v rámci nařízení o sdílení úsilí stanoveny vnitrostátní emisní cíle. EU tyto cíle splnila a do roku 2018 byly emise skleníkových plynů sníženy o 23 %, což je o tři procentní body více, než byl původní 20% cíl. Mezi lety 1990 a 2018 se emise skleníkových plynů snížily o 23 %, zatímco ekonomika vzrostla o 61 %.

Cíle 2020

  • snížení emisí skleníkových plynů o 20 % (oproti úrovním roku 1990);
  • zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů na 20 %;
  • zvýšení energetické účinnosti o 20 %.

Graf: Snižování emisí skleníkových plynů

Emise CO2 v EU

Zdroj: Komise – Opatření ze strany EU – https://ec.europa.eu/info/strategy/priorities-2019-2024/european-green-deal/actions-being-taken-eu_cs


Cíle pro rok 2030

V roce 2014 byl dohodnut rámec politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 obsahující ambicióznější soubor cílů pro období let 2021–2030. Na základě těchto cílů se EU zavázala, že do roku 2030 sníží své emise skleníkových plynů alespoň o 40 % oproti úrovním v roce 1990.

Rámec obsahuje politiky a cíle, jež mají zvýšit konkurenceschopnost, bezpečnost a udržitelnost ekonomiky a energetického systému EU. EU rovněž reformovala systém ETS, přijala pravidla monitorování a podávání zpráv a poukázala na potřebu dlouhodobých strategií a vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu.

Hlavní cíle EU pro rok 2030

  • alespoň 40% snížení emisí skleníkových plynů oproti jejich úrovni v roce 1990
  • alespoň 32% podíl celkové spotřeby energie z obnovitelných zdrojů
  • alespoň 32,5% zvýšení energetické účinnosti

Pařížská dohoda

Pařížská konference o klimatu se uskutečnila ve dnech 30. listopadu až 11. prosince 2015. Následně 12. prosince 2015 smluvní strany dosáhly nové celosvětové dohody o změně klimatu. Pařížská dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016 poté, co podmínky pro ratifikaci splnilo alespoň 55 zemí, které společně nesou odpovědnost za nejméně 55 % celosvětového objemu emisí skleníkových plynů.

EU je jednou ze signatářských stran Pařížské dohody, jejímž cílem je omezit globální oteplování na úroveň výrazně nižší než 2 °C a pokračovat v úsilí o jeho omezení na 1,5 °C. Země EU potvrdily cíl, jímž je dosáhnout v souladu s Pařížskou dohodou do roku 2050 klimatické neutrality. USA 1. června 2017 oznámily, že od Pařížské dohody odstupují. Je ale možné, že Bidenova administrativa odstoupení přehodnotí.

Hlavní prvky Pařížské dohody:

  • udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, a uznání, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu;
  • zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;
  • sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.

Cíl klimatické neutrality do roku 2050

Komise nejprve v listopadu 2018 nastínila svou vizi dosáhnout klimatické neutrality v EU do roku 2050 v souladu s cílem Pařížské dohody, tj. udržet globální nárůst teploty výrazně pod 2 °C a usilovat o to, aby se tento nárůst udržel na 1,5 °C. Dne 14. března 2019 podpořil cíl EU dosáhnout nulové bilance emisí skleníkových plynů i Evropský parlament. Následně 12. prosince 2019 schválila cíl klimaticky neutrální EU do roku 2050 i Evropská rada. Kriticky se vůči t tomuto cíli stavělo Polsko.

Zelená dohoda pro Evropu

Komise v návaznosti na předešlé iniciativy v prosinci 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu (European Green Deal), která zahrnuje seznam konkrétních kroků s cílem dosáhnout v EU do roku 2050 klimatické neutrality. Jako hlavní důvod byla prezentována potřeba překonání stávajících výzev. Komise je přesvědčena, že EU potřebuje novou strategii růstu, která transformuje Unii na “moderní, konkurenceschopnou ekonomiku, jež účinně využívá zdroje”.

Nové cíle:

  • do roku 2050 nebudou produkovat žádné čisté emise skleníkových plynů
  • hospodářský růst oddělen od využívání zdrojů
  • nebude opomenut žádný jednotlivec ani region

Zelená dohoda pro Evropu je plán obsahující opatření, která mají podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství a zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění.

Co by měla Zelená dohoda pro Evropu přinést?

  • Čistší energie
  • Čistší vzduch, vodu a půdu
  • Opakovaně použitelné nebo recyklovatelné obaly, méně odpadu
  • Méně pesticidů a hnojiv
  • Lepší alternativy veřejné dopravy
  • Renovované domovy, školy a nemocnice
  • Zdravější potraviny
  • V obchodech více výrobků šetrných k životnímu prostředí
  • Lepší zdraví současných a budoucích generací
  • Více dobíjecích stanic pro elektromobily

EU stále pokračuje ve své snaze stát se do roku 2050 klimaticky neutrálním kontinentem. Za tímto účelem Komise předložila návrh evropského právního rámce pro klima, čímž má tento politický závazek získat právní závaznost. I v rámci dalších oblastí – např.biodiverzita, dekarbonizace odvětví energetiky, podpora průmyslu ve vývoji inovací; investice do technologií šetrných k životnímu prostředí, vyšší energetickou účinnost budov, zlepšení celosvětových norem v oblasti životního prostředí, kvalitnější potraviny, Komise postupně přijímá konkrétní legislativní akty.

EU plánuje poskytovat finanční podporu a technickou pomoc těm, které přechod na zelenou ekonomiku nejvíce zasáhne – jedná se o tzv. mechanismus pro spravedlivou transformaci. Ten má v období 2021–2027 přispět k mobilizaci nejméně 100 miliard eur v nejvíce postižených regionech.

Evropský právní rámec pro klima

Komise 4. března 2020 představila návrh nařízení, kterým se stanoví rámec pro dosažení klimatické neutrality – tzv. evropský právní rámec pro klima. Nařízení zakotvuje do právní úpravy politický závazek EU dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality, aby ochránila planetu a své obyvatelstvo. Evropský právní rámec pro klima stanoví cíl a směřování veškeré politiky EU na období do roku 2050, a veřejnoprávním orgánům, podnikům a občanům tak zaručuje určitou předvídatelnost vývoje.

Právní rámec stanovuje v právních předpisech, že cílem EU je stát se do roku 2050 neutrální z hlediska klimatu, a to snížením emisí a zvýšením pohlcování skleníkových plynů z ovzduší až k dosažení nulových čistých emisí.

Z nařízení vyplývá, že v případě schváleného cíle není nutné upravovat stávající legislativu. Od roku 2030 by Komise měla moci vydat tzv. akt v přenesené pravomoci a dílčí cíle pro období po roce 2030 stanovit v rámci tohoto procesu. Členské státy a Parlament v tomto případě nemusí nic schvalovat, mají ale možnost do dvou měsíců od vydání aktu v přenesené pravomoci proces zastavit a pravomoc vydávat akty v přenesené působnosti s uvedením důvodu odvolat.

Nové cíle do roku 2030

Komise 17. září 2020 představila plán na snížení emisí skleníkových plynů v EU do roku 2030 nejméně o 55 % ve srovnání s rokem 1990. Jedná se o změnu navrhovaného evropského právního rámce pro klima. Tato úroveň by měla EU nasměrovat k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Nový cíl vychází z posouzení sociálních, hospodářských a environmentálních dopadů. Z posouzení vyplývá, že tato cesta je realistická a proveditelná. Zvýšený cíl rovněž potvrzuje pokračování plnění Pařížské dohody.

Konkrétně Komise (1) předložila změnu navrhovaného evropského právního rámce pro klima, do něhož zapracovává cíl snížení emisí do roku 2030 alespoň o 55 % coby základ pro dosažení cíle klimatické neutrality do roku 2050; (2) vyzvala Parlament a Radu, aby potvrdily tento cíl 55 % jako nový vnitrostátně stanovený příspěvek EU v souladu s Pařížskou dohodou; (3) vytyčila legislativní návrhy, které mají být předloženy do června 2021 za účelem plnění nového cíle.

Nový cíl v oblasti klimatu do roku 2030 má:

  • pomoci nasměrovat hospodářské oživení EU po pandemii koronaviru;
  • stimulovat investice do ekonomiky účinně využívající zdroje;
  • povzbuzovat inovace v oblasti čistých technologií;
  • podporovat konkurenceschopnost a vytvářet zelená pracovní místa.

Nové cíle do roku 2030

Nové cíle do roku 2030

Cíle do roku 2030

Největším zdrojem emisí skleníkových plynů v EU jsou emise CO2 ze spalování fosilních paliv. Hlavními uživateli energie a zdrojem emisí jsou vedle průmyslu budovy a doprava. Pro dosažení 55% snížení emisí skleníkových plynů budou zapotřebí opatření ve všech odvětvích hospodářství.

Srovnání HDP a CO2 od roku 1990

Graf

Aby Komise dosáhla revidovaného, ambicióznějšího cíle pro rok 2030, navrhne do června 2021 přezkum:

  • směrnice o evropském systému pro obchodování s emisemi (EU ETS);
  • nařízení o sdílení úsilí;
  • nařízení o využívání půdy, změny ve využívání půdy a lesnictví (LULUCF);
  • směrnice o energetické účinnosti;
  • směrnice o obnovitelných zdrojích energie;
  • výkonnostní normy pro osobní automobily a dodávky, pokud jde o emise CO2.

Komise rovněž přijala posouzení vnitrostátních plánů členských států v oblasti energetiky a klimatu na období 2021–2030. Z posouzení Komise vyplývá, k dosažení nového cíle 55 % bude muset EU dále zvýšit energetickou účinnost a podíl energie z obnovitelných zdrojů. To bude nyní předmětem dalších konzultací a analýz, po nichž by měla Komise v červnu 2021 předložit navazující legislativní návrhy.

Členské státy mohou při realizaci těchto investic do zelené transformace čerpat z fondu na podporu oživení Next Generation EU, v němž má být k dispozici 750 miliard EUR. Obecně by 30 % celkových výdajů z VFR a nástroje Next Generation mělo směřovat na projekty v oblasti klimatu.

V září 2020 schválil výbor Evropského parlamentu pro životní prostředí návrh, aby EU do roku 2030 snížila emise skleníkových plynů o 60 % oproti roku 1990. Následně v říjnu 2020 jednala Evropská rada o sdělení „Zvýšení cílů Evropy v oblasti klimatu do roku 2030“, včetně navrhovaného celoevropského cíle snížení emisí do roku 2030 alespoň o 55 %, a o opatřeních nezbytných k dosažení tohoto cíle. Vedoucí představitelé EU vyjádřili názor, že aktualizovaný cíl by EU měla plnit kolektivně a nákladově co nejefektivnějším způsobem. Na tomto úsilí se mají podílet všechny členské státy s přihlédnutím k vnitrostátním okolnostem a v duchu spravedlnosti a solidarity. Summit mimo jiné vyzval Komisi, aby zahájila podrobné konzultace o možnostech snižování emisí s jednotlivými státy a aby jim poskytla podrobnější informace o dopadu nových cílů na jejich hospodářství.

Podrobnosti unijního závazku k roku 2030 měli připravit ministři životního prostření a na prosincovém summitu 2020 se k němu měla vrátit Evropská rada. Debata o konkrétních číslech pro jednotlivé země má být na pořadu jednání v polovině roku 2021.

Pokrok v oblasti klimatu

Komise 30. listopadu 2020 přijala svou výroční zprávu o pokroku v oblasti klimatu, která mapuje posun EU při snižování emisí skleníkových plynů v roce 2019. Emise skleníkových plynů v EU-27 meziročně klesly o 3,7 %, zatímco HDP vzrostl o 1,5 %. Emise se nyní snížily o 24 % oproti hodnotám z roku 1990.

Emise, na které se vztahuje systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS), vykázaly v roce 2019 největší pokles – ve srovnání s rokem 2018 se snížily o 9,1 %, což odpovídá zhruba 152 milionům tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Za tímto propadem stálo zejména odvětví energetiky, kde emise klesly o téměř 15 %, především díky tomu, že při výrobě elektřiny se uhlí nahrazuje obnovitelnými zdroji a plynem. Emise z průmyslu se snížily o necelá 2 %.

Emise, na něž se systém EU ETS nevztahuje, jako například emise z průmyslových odvětví nezařazených do systému ETS, z dopravy, budov, zemědělství a odpadu, se ve srovnání s hodnotami z roku 2018 nijak významně nezměnily. Pokles se dá očekávat i v roce 2020, který bude ovlivněn koronavirovou pandemii a ní spojeným hospodářským útlumem.

Situace v členských státech

Na dosažení nových klimatických cílů mají země EU odlišný pohled. Rozdíly mezi členskými státy si uvědomuje i Komise, v návrhu nařízení proto počítá s rozdílným postupem členských států. Státy mají rozdílné startovací pozice, ale cíl – klimaticky neutrální Unie – by měl být pro všechny totožný.

Státy západní a severní Evropy většinou stojí za návrhem Komise, aby se místo dosavadních 40 % snížily emise skleníkových plynů do roku 2030 o nejméně 55 % proti roku 1990. Vlády zemí středovýchodní Evropy včetně ČR se obávají, že by snahy o plnění cílů mohly poškodit průmysl členských států. Jiné země (např. Finsko, Rakousko nebo Švédsko) se rozhodly naopak dosáhnout klimatické neutrality dříve než v roce 2050.

Více než polovina členských států už má také svůj vlastní klimatický zákon, bez ohledu na iniciativy přijímané na úrovni EU. ČR o takové legislativě zatím neuvažuje a navíc trvá na zachování svého energetického mixu.

Dánsko, Finsko, Švédsko, Francie, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Lucembursko, Nizozemsko, Lotyšsko, Rakousko a Slovinsko schvalují zvýšení cílů na 50 až 55 %.

Mezi jednotlivými členskými státy jsou obrovské rozdíly, které jsou způsobené jednak nastavením členských států k dané problematice a jednak tím, jak jsou data interpretována, tznzda se jedná celkové emise nebo o přepočet na obyvatele daného státu (viz pořadí států EU podle emisí skleníkových plynů).

Pořadí států

Zdroj: Fakta o klimatu – https://faktaoklimatu.cz/

Průměrné emise na osobu v EU jsou 8,7 tun CO2eq (Množství CO2, které by mělo ekvivalentní příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry jako množství příslušného jiného skleníkového plynu za nějakou standardizovanou dobu (typicky 100 let)). Oproti tomu světový průměr emisí na osobu je 6,51 tun CO2eq na rok. Pokud by každý člověk na Zemi produkoval tolik emisí jako průměrný obyvatel EU, vzrostly by celosvětové emise o více než 30 %. Největším producentem skleníkových plynů v EU je v absolutním srovnání Německo, které je zároveň také největším státem EU.

V přepočtu na obyvatele vypouští nejvíce skleníkových plynů Lucembursko (20 t CO2eq ročně), kde více než 60 % emisí pochází z dopravy. Druhé Estonsko (15 t CO2eq) a čtvrtá ČR (12,4 CO2eq) mají vysoké emise kvůli energetickému mixu založenému na uhlí a třetí Irsko (13,6 t CO2eq) kvůli zemědělství. Naopak nejnižší emise na osobu má Malta (5,1 t CO2eq), která je i nejmenším producentem. Malta je následovaná Švédskem (5,6 t CO2eq), které má zavedenou uhlíkovou daň již od roku 1991, navíc nejvyšší z celého světa – 127 $ / t CO2.

Graf emise skleníkových plynů EU

Zdroj: Fakta o klimatu – https://faktaoklimatu.cz/

Největší státy EU (jak z hlediska počtu obyvatel, tak z hlediska HDP) mají v absolutních číslech nejvyšší emise:

1. Německo s cca 83 mil. obyvateli 935,8 mil. t CO2eq
2. Francie s cca 67 mil. obyvateli 475,4 mil. t CO2eq
3. Velká Británie s cca 66 mil. obyvateli 516,8 mil. t CO2eq
4. Itálie s cca 60 mil. obyvateli 438,2 mil. t CO2eq

ČR má dvakrát vyšší emise na obyvatele než srovnatelně velké Švédsko (cca 10 mil. obyvatel). Nicméně ve srovnání s rokem 1990 se ČR podařilo emise snížit o 35 % (z plánovaných 40 % do roku 2030), velký posun byl způsoben ekonomickou transformací po pádu komunistického režimu. V posledních letech však pokles emisí stagnuje.

Lucembursko, je v přepočtu na obyvatele na prvním místě, Estonsko na druhém místě má vysoký podíl „špinavé“ energetiky (4,5× vyšší než průměr EU). Irsko, na třetím místě, má vysoký podíl zemědělské produkce (skoro 5× vyšší než průměr EU).

Státy, které k výrobě elektřiny a tepla využívají z velké části hnědé uhlí, mají emise z energetiky okolo 4–5 tun CO2eq na osobu a rok. Většina států EU má však jiný energetický mix a průměrné emise z energetiky v celé EU jsou 2,34 t CO2eq na osobu na rok, 16 států má emise z energetiky ještě nižší. Česká republika dosahuje vyšších hodnot – 5,2 t CO2eq na osobu na rok. Této hodnotě se částečně blíží Polsko 4,3 t CO2eq na osobu na rok. Pro státy s vysokými hodnotami bude pro splnění cílů snížení emisí nezbytné změnit svůj energetický mix a bude potřeba se zaměřit na ekologičtější zdroje energie.

EU a třetí země

V roce 2016 Asie produkovala více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Pokud by každý obyvatel Země vyprodukoval stejné množství emisí jako průměrný občan Asie, celkové emise by poklesly na 41 gigatun CO2eq ročně. Z konkrétních států v absolutních číslech nejvíce emisí produkuje Čína. K prudkému nárůstu emisí zde došlo především mezi lety 2000 a 2011, od roku 2012 čínské emise rostou pomalejším tempem a v přepočtu na osobu jsou srovnatelné s emisemi EU.

Hospodářsky slabší státy často vykazují vyšší emise na HDP než bohatší státy, příčinou je struktura ekonomické produkce. V hospodářsky vyspělých státech převažuje sektor služeb, který je emisně méně náročný než – zemědělství, průmysl a stavebnictví. Většina států EU a některé asijské ukazují, že je možné mít relativně nižší emise na osobu a zároveň vysokou životní úroveň, např. obyvatelé Německa a Francie.

Závěr a shrnutí

Komise v září 2020 předložila změnu navrhovaného evropského právního rámce pro klima, do něhož vložila cíl snížení emisí do roku 2030 alespoň o 55 % (ve srovnání s rokem 1990) jako základ pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050.

Všechny členské státy by se měly podílet na splnění přísnějších emisních cílů jak do roku 2030 tak do roku 2050. Při stanovování závazků jednotlivých zemí by se mělo přihlížet k jejich specifickým podmínkám a současné situaci. Shodli se na tom také prezidenti a premiéři na zasedání Evropské rady. ČR i Polsko zmiňují, že jako průmyslové postkomunistické země, budou obtížněji dosahovat limitů a dokončovat transformaci. Státy střední a východní Evropy usilují o to, aby se při stanovování konkrétních cílů přihlédlo k jejich podmínkám. Definitivní schválení konkrétního cíle by mělo přijít na řadu na prosincovém zasedání Evropské rady.

Hlavním cílem EU je „klimaticky neutrální Evropa“ do roku 2050. Státy vně EU, které podepsaly Pařížskou dohodu, by měly také usilovat o snížení produkce skleníkových plynů. V souvislosti s tím bývá nicméně často zmiňována obava, že Unie bude svých cílů dosahovat kromě jiného přenesení produkce emisí do jiných, nečlenských zemí. Přesunutí environmentální zátěže na sousední státy ovšem není řešení a ve výsledku nic nepřinese. Naopak by export potravin ze vzdálenějších míst do EU mohl zvýšit produkci emisí v odvětví dopravy.

Autor: Magda Komínková, psáno pro Euroskop

Sdílet tento příspěvek