Life of A European Mandarin

Ačkoli je Česká republika členem Evropské unie již několik let, fungování evropských institucí a obecněji principy evropské integrace jsou v české společnosti stále velkou neznámou.

RECENZE

Prim mezi málo poznanými bruselskými orgány hraje zcela nepochybně Evropská komise. Máme neurčitý pocit vyplývající z hlasité kritiky skeptiků, že se jedná o moloch profesionálních, dobře placených úředníků, kteří vydávají nikým nevyžádané a ve své podstatě zbytečné regule, které otravují život slušným občanům a podnikatelům. Skepse se rodí v první řadě z neznalosti – jen málokdo má představu o tom, jak a kde přesně vznikají legislativní návrhy, které pak po schválení členskými státy a parlamentem z Bruselu přicházejí.

Nizozemský novinář Derk-Jan Eppink ve své knize Life of a European Mandarin s podtitulem Inside the Commission svým čtenářům představuje zákulisí Evropské komise a je předem nutno říci, že vykreslený obrázek se od Komise, jak ji popisují učebnice, poněkud liší. Pan Eppink je člověkem nadmíru povolaným, protože více než sedm let sám v Komisi pracoval. Jako člen kabinetu nizozemského komisaře Fritse Bolkensteina a později Estonce Siima Kallase navíc nebyl jen obyčejným úředníkem, ale člověkem s kanceláří v horních pater budovy Komise, což znamená i přístupem do nejvyšších pater politiky. Na téměř 400 stranách velmi čtivě a barvitě vykresluje na co člověk narazí, když se mu podaří přejít přes vrátného v budově Berlaymont, bruselské centrále Evropské komise.

Knihou jasně prostupují dva hlavní faktory, které práci Komise ovlivňují – byrokratickou kulturu zaměstnanců a politický zákulisní boj, do něhož se promítá vedle politiky bruselské i politika mezistátní a velmi silně i domácí politika v jednotlivých členských státech. Na étos úředníka naráží tehdy pětadvacetiletý Derk-Jan už začátkem osmdesátých let, kdy přijíždí do Bruselu udělat rozhovor s Jacqesem Delorsem, tehdejším předsedou Komise: šok recepčního, kterému mladík lakonicky oznámí, že přišel za „panem Delorsem, si čtenář dokáže představit velmi jasně, stejně jako jeho znechucení, když zjistí, že „Monsieur le Président novináře skutečně přijme (s. 18). Na dalších stránkách se potom autor, a jeho prostřednictvím i čtenář, setkává s úředníky podstatně výše postavenými. I u nich se objevuje téměř nábožná úcta a hrůza ze třináctého patra, kde „Monsieur le Président sídlí, vkusně doplněná kvalitami úředníka jako vystřiženými ze seriálu Jistě, pane ministře: „…používal slovo ano tak, že jste si nebyli jisti, jestli myslel ano nebo ne. Možná dokonce myslel oboje zároveň… (s. 78).

Popis evropské byrokracie ovšem není to, proč by si o životě evropského mandarína měl přečíst každý, koho zajímá, jak evropská integrace funguje. Úředníky najdeme koneckonců v každé členské zemi, ba i na každé evropské radnici. To skutečně poučné představuje pan Eppink, když popisuje bruselskou politiku a její provázání s domácími politikami členských států. Komisař Bolkenstein, který byl zodpovědný za vnitřní trh, tedy klíčovou oblast evropské integrace, připravoval se svým týmem kromě jiného i liberalizaci pošt a zejména tzv. Bolkensteinovu směrnici o liberalizaci vnitřního trhu ve službách. Derk-Jan Eppink byl celou dobu přímo ve středu dění a čtenář se od něj dozví, jak funguje zákulisní hledání podpory v Komisi, v členských státech i v Evropském parlamentu. Na rozdíl od všech pouček v učebnicích mají ve skutečnosti národní zájmy jednotlivých členských států a jejich vnitropolitická situace na dění v Komisi klíčový vliv. Úkolem evropského politika a jeho úředníků je potom proplout okolo všech úskalí nepříliš souvisejících vnitrostátních nebo i vnitrostranických bojů bez větší újmy a dosáhnout kýženého kompromisu (který bude navíc pokud možno v souladu s politikou jeho vlastní země, kam se později hodlá vrátit…).

Život evropského mandarína by měl být povinnou literaturou pro každého, kdo chce v Bruselu pracovat, aby věděl, kam míří. Stejně tak by se ale kniha měla dostat do rukou všech, kteří v Bruselu hájí české zájmy, protože jim napoví, kde padají důležitá rozhodnutí a kdo jsou lidé, na které je třeba upřít pozornost. A v neposlední řadě by si měli knihu přečíst všichni ti, kdo se Evropskou unií zabývají nebo se o ní chtějí něco dozvědět. Nudit se rozhodně nebudete a na konci si sice uvědomíte řadu nedostatků, které Komise a Evropská unie obecně mají, ale možná i budete souhlasit, že je „evropská integrace to nejlepší, co se kdy Evropě během její dlouhé a často problematické historie přihodilo a společně s autorem se ohromné budově Berlaymontu s úctou pokloníte.

Tomáš Weiss, Ústav mezinárodních vztahů