Libor Škácha, Euroskop, 20. 12. 2016
Ve Velké Británii se Nejvyšší soud zabývá stížností britské vlády, která se odvolala proti rozhodnutí soudu vrchního. Ten došel k závěru, že pro vystoupení Velké Británie z EU je potřeba i souhlasu parlamentu z Westminsteru. Verdikt Nejvyššího soudu je očekáván počátkem příštího roku. Nejedná se o jedinou nejistotu, která panuje v souvislosti s odchodem Británie z EU.
Lisabonská smlouva precizně stanovuje procedury spojené s žádostí členského státu o vystoupení z Unie. V celé řadě otázek však panuje nejistota a Londýn čeká nelehký úkol v podobě vyjednání si podmínek odchodu a následného partnerství se zbytkem členských států EU.
Vyjednání postaví proti sobě Davise a Barniera
Premiérka Theresa Mayová již před nějakým časem uvedla, že formálně o vystoupení z Unie Londýn požádá do konce března 2017. Od podání žádosti budou mít Británie a EU dle článku 50 Lisabonské smlouvy dva roky na to, aby mezi sebou vyjednaly podmínky odchodu a budoucího uspořádání britsko-unijních vztahů.
Britská vláda pro tuto agendu vytvořila nový resort, tzv. ministerstvo pro odchod z EU, jehož vedením pověřila Davida Davise. Unijní zájmy bude při jednání zastupovat Michel Barnier, který byl Evropskou komisí delegován do čela vyjednávacího týmu.
Odchod Británie z unijních struktur bude znamenat především dvě věci. Británie ztratí své zástupce v Radě či Evropském parlamentu. Současně může přijít o benefity plynoucí ze společného trhu, bezbariérového obchodu a také o výhody vyjednané se třetími zeměmi mimo EU.
Hlavní britské tváře dramatu, v kterém se hraje o budoucnost Británie a Evropské unie. Vyjednavač o brexitu David Davis, ministr zahraničí Boris Johnson, premiérka Theresa Mayová a ministři financí Philip Hammond a vnitra Amber Ruddová. zdroj: čtk
4 scénáře budoucích vztahů
Pro Británii bude odchod z EU znamenat změny v mnoha oblastech politického, právního a v neposlední řadě také ekonomického života. Jako zatím nejpalčivější se zdá být právě problematika spojená s pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu.
Výbor tvořený zástupci britské Sněmovny lordů uveřejnil zprávu, ve které uvádí, že ve hře jsou prakticky čtyři možné scénáře. Zástupci výboru k alternativám dodali: „První možností je zůstat v Evropské zóně volného obchodu (EFTA), jako je např. Norsko. Druhým východiskem by mohla být participace v celní unii, jako to má například Turecko.“
Výbor jako další možná uspořádání také uvedl „vyjednání obchodní dohody, jakou vyjednala nedávno Kanada, anebo setrvání úplně mimo smluvní uspořádání a provozování obchodu skrze mezinárodní tarify, jak je stanovuje Světová obchodní organisace (WTO).“
Rizika spojená s „tvrdým brexitem“
Posledně jmenovaná alternativa však může ohrozit britské producenty i spotřebitele. Obavy z tzv. tvrdého brexitu, s nímž je posledně jmenovaná možnost nepochybně spjata, sdílí i ředitel Norského institutu pro mezinárodní vztahy Ulf Sverdrup. Sverdrup upozorňuje, že: „by jednak zvýšil ceny potravin a dalších komodit a dále také znejistil zemědělský sektor, který nyní profituje ze společné zemědělské politiky.“
Rizik, která jsou spojená s dvouletou lhůtou na vyjednání podmínek pro odchod, jsou si vědomi i někteří britští politici. Zdá se jim jako nedostatečná a rostoucí obavy z toho, že by se nepodařilo vyjednat kvalitní podmínky, jsou patrné i mezi nejvyššími politiky.
Ministr financí Philip Hammond se nedávno vyslovil pro tzv. přechodné období, které by zmírnilo potenciální dopady na britskou ekonomiku a usnadnilo vystoupení z Unie.
Jednání mohou trvat i deset let
Lord George Bridges, státní tajemník na ministerstvu pro odchod z EU, k ideálnímu scénáři řekl: „Pro Británii by bylo nejlepší, aby si vyjednala takové podmínky, které jí umožní kontrolovat své hranice na straně jedné a co nejvýhodněji obchodovat na straně druhé.“
Finální podoba „post-brexitových“ vztahů tak zůstává velkou neznámou. Nejistotu přiznává i britský velvyslanec při EU Ivan Rogers, jenž se obává, že: „dojednání obchodní dohody mezi Evropskou unií a Londýnem může trvat i deset let, osud ujednání je navíc nejistý, neboť ho nakonec mohou zablokovat parlamenty unijních zemí.“
Na jednání představitelů členských států v Bruselu zaznělo, že by jednotlivé země uvítaly, kdyby dohoda byla hotova do října 2018. Následná ratifikace by se v ideálním případě uzavřela do března 2019, čímž by byla naplněna dvouletá lhůta stanovená článkem 50 Lisabonské smlouvy.
Autor: Libor Škácha, Euroskop