Tereza Chlebounová, Euroskop, 22. 12. 2016
Italskou politiku charakterizuje vysoká nestabilita, časté střídání vlád a přeskupování politických stran. Během sedmdesáti let od založení Italské republiky v roce 1946 se v jejím čele vystřídalo přes šedesát vlád, z nichž mnohé trvaly pouhých pár měsíců. Návrh na reformu systému voliči 4. prosince odmítli v referendu. Premiér Matteo Renzi podal demisi, očekávají se předčasné volby, které by mohly posílit pozici euroskeptických stran.
V současnosti funguje v Itálii systém „bicameralismo perfetto“, kdy veškerá legislativa musí projít vždy dolní i horní komorou parlamentu, důvěru obou komor musí také získat každá vláda. Toto uspořádání často paralyzuje italskou politiku, Matteo Renzi se proto při svém nástupu do úřadu premiéra v roce 2014 zavázal reformovat ústavu. Cílem mělo být odblokování a stabilizace politického systému, snížení množství byrokracie a s ní spojených nákladů.
Vypracovaný návrh ústavních změn předpokládal zvýšení pravomocí dolní komory na úkor Senátu. Poslanecká sněmovna by převzala například pravomoc jmenovat vládu, Senát by jí postoupil také právo ji odvolat prostřednictvím hlasování o důvěře. Schválení legislativy horní komorou by se vyžadovalo pouze v zásadních otázkách, jako jsou ústavní zákony nebo ratifikace evropských smluv.
Počet senátorů se měl snížit z 315 na 100, nově by navíc byli voleni regionálními radami namísto přímé volby. Senát by také mohl jmenovat pouze dva soudce Ústavního soudu, zbývající tři posty by obsadila Poslanecká sněmovna. Podle kritiků by tím došlo de facto ke zrušení Senátu. Zastánci reformy naopak vnímají návrh jako dlouho očekávané řešení politické nestability a překrývání kompetencí jak horní a dolní komory, tak centrální vlády a regionů.
Reforma by posílila pravomoci vlády
Nelibost vyvolala koncentrace moci v rukou vlády a premiéra, kterou by reforma v kombinaci s volebním zákonem „Italicum“ z roku 2015 přinesla. Pokud strana překročí hranici 40 % hlasů v prvním kole voleb nebo získá většinu v kole druhém, získává v Poslanecké sněmovně většinu 54 % křesel. Nejsilnější strana držící většinu křesel v dolní komoře by tak sestavila vládu, kterou by podle reformy mohla odvolat opět pouze dolní komora. Naopak vláda by měla pravomoc rozpustit parlament. Reforma by jí mimo jiné svěřila i některé z oblastí spravované nyní na úrovni regionů.
Kdyby novela prošla, získal by premiér možnost prosadit své plány na strukturální reformy, které slíbil v předvolební kampani. Ústavní návrh však získal pouze 61 % hlasů parlamentu a nedosáhl tak na potřebnou dvoutřetinovou většinu, která by umožnila jeho přímé uvedení do praxe. Následovalo proto vypsání referenda, které se konalo v neděli 4. prosince 2016. Premiér předem ohlásil, že v případě neúspěchu podá demisi. Relativně silná volební účast přesáhla 68 %, přes 59 % voličů vyjádřilo s chystanými změnami nesouhlas.
Italové vyjádřili svou nespokojenost s vládou
Zamítnutí ústavních změn ukázalo víc než jen přetrvávající neschopnost Italů reformovat politický systém, která se již projevila v minulosti. Oblíbenost premiéra výrazně klesla, podle průzkumu italského levicového deníku La Republica se v červnu 2014 pohybovala kolem 74 % a během následujících dvou let spadla na 40 %. Podle agentury Euromedia v červenci 2016 dosahovala dokonce pouhých 27,2 %. Italové proto pojali referendum jako příležitost dát najevo svou nespokojenost s Renzim a jeho vládou v nelehké době migrační krize a ekonomického útlumu. Část voličů nicméně hlasovala skutečně proti znění novely, včetně několika bývalých premiérů.
Podle drtivé většiny průzkumů veřejného mínění měli odpůrci reformy většinu už od chvíle vyhlášení referenda. Průměrně třetina obyvatelstva ale v průzkumech spadala do kategorie nerozhodnutých voličů, případně těch, kdo nemají v úmyslu jít volit. Souvisí to patrně i s faktem, že obdobné číslo respondentů uvádělo, že nemá o reformě dostatek informací.
Paolo Gentiloni očekává výsledky hlasování v Senátu. Senátoři v něm dali důvěru jím sestavené vládě. Zdroj: čtk
Očekávají se předčasné volby
Renziho vláda podala v reakci na výsledek referenda demisi, prezident Sergio Mattarella záhy vybral nového premiéra podle očekávání z řad vládní Demokratické strany (PD). Jedná se o dosavadního ministra zahraničí Paola Gentiloniho, který složil vládu převážně z členů předchozího kabinetu. Na svém místě zůstal například ministr financí Pier Carlo Padoan, který rovněž patřil mezi potenciální kandidáty na premiéra. Beze změny se obešla ministerstva obrany, průmyslu, spravedlnosti nebo zdravotnictví, novým šéfem diplomacie se stal bývalý ministr vnitra Angelino Alfano. Gentiloniho kabinet má v plánu pokračovat v kurzu nastaveném Renzim.
Opoziční politické strany se snaží vyvolat co nejdříve předčasné volby a očekává se, že nová vláda bude mít krátkou životnost. Na brzký termín tlačí zejména populistické Hnutí pěti hvězd (M5S), které se těší vysoké podpoře voličů, současný volební systém navíc hraje v jeho prospěch. Souhlasí s tím i další strany, váhá pouze uskupení Forza Italia expremiéra Silvia Berlusconiho, které by potřebovalo nejdříve upevnit svou pozici.
Matteo Renzi původně tvrdil, že pokud voliči odmítnou jeho vizi, opustí premiérský úřad a možná i politiku. Nyní se však zdá, že se nehodlá vůdčí role tak snadno vzdát. Vyslovil se pro rychlé konání voleb a zřejmě chce za Demokratickou stranu znovu kandidovat. Ta momentálně drží většinu v obou komorách parlamentu a z průzkumů veřejného mínění stále vychází jako jedna z nejsilnějších. Čím dříve se volby uskuteční, tím menší je riziko, že mezitím svou podporu ztratí.
Ne všichni zákonodárci jsou vyhlídkou na předčasné volby nadšení; pokud by se konaly dříve než v září, připravily by je o parlamentní důchody. Ani prezident Mattarella s jejich vyhlášením nespěchá, naznačil totiž, že by nerad viděl dolní komoru zvolenou podle jiného principu než horní. To by mohlo vést k situaci, kdy jedna z komor nebude disponovat jasnou většinou a každou z nich budou kontrolovat jiné strany či koalice. Změna volebního zákona však může trvat rok i déle.
Povolební vývoj je nepředvídatelný
Výsledek případných předčasných voleb lze stěží předpovědět. Odhaduje se, že by mezi sebou soupeřili na jedné straně společně středolevá a středopravá politická uskupení, na druhé straně populisté a euroskeptici. Velká část médií pasuje do pozice jasného vítěze nedávných událostí největší opoziční blok Hnutí pěti hvězd, který jako první kritizoval návrh ústavních změn a jejich zamítnutí prezentuje jako oprávněnou revoltu obyvatel proti establishmentu. Strana využívá současné náchylnosti obyvatel k populismu, staví se proti euru a požaduje referendum o vystoupení Itálie z eurozóny.
Po volebních vítězstvích v Římě a Turíně by mohlo italské „ne“ vypadat jako další krok M5S na cestě k ovládnutí politiky. Pokud se však konání předčasných voleb pozdrží, strana může postupně ztratit nahromaděný politický kapitál. Již nyní čelí kritice za to, jak spravuje záležitosti na radnicích, zejména v Římě. K tomu je nutno připočíst, že zdaleka ne všichni Italové, kteří se postavili proti ústavním změnám, jsou zároveň příznivci populismu a euroskepticismu, který M5S ztělesňuje.
Ze současné situace těží i populistická a silně protiimigrační Liga Severu (LN) v čele s Matteem Salvinim. Hlasování proti novele oslavila coby odmítnutí škodlivých evropských pravidel a regulací a potvrzení podpory svého protievropského kurzu. V průzkumech zaujímá třetí příčku před stranou Forza Italia, která dříve ovládala středopravé politické spektrum. Ta původně spolupracovala s Demokratickou stranou na přípravě ústavních změn, potom ale vystoupila proti nim. PD se sice drží v čele průzkumů, není však zcela jednotná; část členů se postavila proti ústavním změnám a také způsobu, jakým Renzi stranu vede.
Důvěra v tradiční strany je oslabena, přesto si mnoho komentátorů myslí, že by z voleb mohla vzejít nějaká forma středové koalice. Situace by mohla vyústit například ve spolupráci Demokratické strany a Forza Italia. Pokud by v součtu získali velký počet hlasů populisté, neznamená to ještě, že by byli schopni sestavit vládu. M5S odmítá z principu jakoukoliv koalici a není jisté, jestli by byla ochotná spojit po volbách síly s Ligou Severu, čímž by si mimo jiné znepřátelila část svých levicovějších voličů.
Italský bankovní systém bojuje s obtížemi. Jeho záchrana je v zájmu celé eurozóny. Zdroj: čtk
Hlasování může ovlivnit vnitřní politiku i EU
V příštím období lze podle komentátorů předpokládat mocenský boj mezi exekutivou a legislativou, snahy upevnit nezávislost Poslanecké sněmovny na vládě, případně ztížit potenciální budoucí změny ústavy. Objevuje se například názor, že by se měly smět reformovat pouze určité její části. Ústavní soud mezitím zkoumá volební zákon „Italicum“, aby stanovil, jestli je v souladu s ústavou. Předpokládá se, že úkolem nové vlády bude především jednat o jeho novém znění.
Pravicoví populisté v čele s Marine Le Pen a Nigelem Faragem přirovnali výsledek referenda k brexitu, mnozí představitelé evropských institucí i členských států EU to ale důrazně odmítli. Faktem zůstává, že ačkoli se hlasování Unie přímo netýkalo, může do jisté míry určovat budoucí postavení Itálie v ní. Blíží se série důležitých summitů hlav států EU, kde se bude jednat o dalším směřování Evropské unie. Pokud se v tu dobu bude Itálie zabývat především vnitropolitickou situací, oslabí to její pozici v rámci evropských jednání.
Problémy italských bank mohou ohrozit eurozónu
Současná nejistota ohrožuje slabou ekonomiku, jejíž zpomalení ještě umocní problémy bankovního sektoru. Podle dat Evropské komise zadlužení Itálie přesahuje 130 % HDP, nezaměstnanost v roce 2016 se pohybuje kolem 11,5 %. Italské banky, které drží vysoký podíl nesplácených úvěrů, nedopadly příliš dobře v letošních zátěžových testech, při kterých Evropská centrální banka testovala celkem 51 evropských bank. Třetí největší italský bankovní dům Monte dei Paschi di Siena skončil v žebříčku na posledním místě.
Úkolem nové vlády bude bankovní sektor stabilizovat, ve hře jsou plány na rekapitalizaci nejproblémovějších bank. Evropská centrální banka dala Monte dei Paschi, kterou už jednou zachraňoval stát, čas do konce roku, aby navýšila svůj kapitál o 5 miliard eur. Podle pravidel EU, která začala platit tento rok, musí rekapitalizaci banky provést investoři, nikoliv stát a tedy v konečném důsledku daňoví poplatníci. V Itálii však velkou část akcií a dluhopisů bank drží drobní vkladatelé, to znamená voliči, vláda se proto bude snažit tomuto politicky nepopulárnímu kroku vyhnout.
Banka se snaží získat finanční oporu ze soukromých zdrojů, pokud se to ale nepodaří, bude muset situaci urychleně řešit vláda. Gentiloni v pondělí ohlásil plán požádat parlament o schválení půjčky 20 miliard eur na záchranu bank. Problémy italského bankovního sektoru by se mohly rozšířit do eurozóny a zastavit její současný slabý růst, přestože po finanční krizi v roce 2009 došlo k její stabilizaci.
Autor: Tereza Chlebounová, Euroskop
