Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Češi v Soudním dvoře Evropské unie

text: Petr Pospíšil, infografika: Kristina Kvapilová, Euroskop, 20.03.2019

Soudní dvůr Evropské unie (zkráceně SDEU) je podle Smlouvy o Evropské unii jednou ze sedmi hlavních institucí EU a jedná se o nejvlivnější unijní instituci hned po základním „institucionálním trojúhelníku“, tvořeným Komisí, Parlamentem a Radou. I v této instituci, kterou vám představujeme v rámci dalšího dílu seriálu Češi v EU, pracují čeští občané, a to i na těch nejvyšších pozicích.

Češi v EU 6, infografika: Kristina Kvapilová 2019

 

Cílem činnosti SDEU je podle Lisabonské smlouvy „dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“. Soudci SDEU musí být osoby poskytující veškeré záruky nezávislosti.  


Jaké druhy případů SDEU řeší?

SDEU může řešit hned několik různých druhů řízení – mezi ty hlavní patří řízení pro porušení unijního práva členským státem, řízení o neplatnosti závazného právního aktu Unie, řízení o předběžné otázce položené SDEU vnitrostátním soudem a řízení o posudku ohledně kompatibility mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií s unijním právním řádem.

Kromě těchto hlavních typů SDEU může řešit i některé méně časté, speciální druhy kauz – například pracovněprávní spor mezi unijním zaměstnancem a některou z institucí EU.

  

Kdo má přístup k SDEU jako žalobce?

Na typu řízení závisí to, kdo má k SDEU přístup jako žalobce (či iniciátor nesporného řízení). V řízení o porušení Smlouvy jsou účastníky řízení Evropská komise (která nejčastěji podává žalobu, byť možnost podat žalobu na jiný členský stát pro neplnění jeho povinností vyplývajících z unijního práva mají i členské státy) a členský stát, o jehož údajném porušení unijního práva SDEU rozhoduje.

V řízení o předběžné otázce pokládá SDEU předběžnou otázku vnitrostátní soud, jenž v rámci své rozhodovací činnosti narazí na případ, pro jehož rozhodnutí je nutné vyjasnit otázku výkladu či platnosti unijního práva.

Nejsložitěji vymezený okruh aktérů nalézáme v případě řízení na neplatnost unijní právní normy – zde rozlišujeme mezi tzv. privilegovanými a neprivilegovanými žalobci. Privilegované subjekty, mezi něž patří členské státy a hlavní unijní instituce, mohou podat žalobu na neplatnost vždy bez nutnosti prokazovat svůj specifický vztah k předmětu řízení. Neprivilegovanými subjekty jsou pak všichni ostatní – tedy i firmy či jednotlivci – ti ovšem musí prokázat svoje bezprostřední ovlivnění posuzovanou unijní normou.

 

Z jakých orgánů se SDEU skládá a co mají v náplni práce?

SDEU se skládá ze dvou hlavních orgánů. Ten první představuje Soudní dvůr (anglicky Court of Justice), který řeší politicky významné kauzy. Druhým orgánem v rámci instituce SDEU, nižší instancí vedle Soudního dvora, je Tribunál (anglicky General Court).

Soudnímu dvoru je vyhrazeno řešení žalob na porušení Smlouvy („infringement“), kdy Komise žaluje některý z členských států pro neplnění povinností vyplývajících ze závazných právních norem EU (například pokud stát řádně a včas neimplementuje unijní směrnici do vnitrostátního právního řádu). Soudní dvůr rovněž řeší předběžné otázky od vnitrostátních soudů a funguje jako odvolací instance pro případy, jimiž se v prvním stupni zabýval Tribunál. Podrobněji o Soudním dvoru informujeme na Euroskopu zde.

Pravomoc Tribunálu je de facto vymezena negativně – patří do ní všechny spory, jejichž rozhodování nepřísluší (v první instanci) Soudnímu dvoru. Častým a mediálně exponovaným příkladem kauz řešených Tribunálem SDEU jsou spory týkající se pokut udělených Evropskou komisí soukromým subjektům za porušení soutěžního práva Unie. Více informací o Tribunálu můžete nalézt v tomto textu na Euroskopu.

 

Složení a výběr soudců Soudního dvora

Kolegium soudců Soudního dvora sestává z jednoho soudce z každé členské země EU. Jejich mandát má délku šesti let a umožňuje opětovné jmenování. Jaké požadavky na soudce Soudního dvora klade Lisabonská smlouva? Musí se jednat o osoby splňující veškeré požadavky nezbytné k výkonu nejvyšších soudních funkcí v jejich zemích nebo o uznávané znalce práva. Podrobnosti pro výběr národních kandidátů na post soudce Soudního dvora ponechává Smlouva na členských zemích.

V ČR je tak nominace v gesci vlády, jež však ve svém rozhodování vychází z doporučení ministerstva spravedlnosti i ze stanoviska parlamentu. Aspiranty na pozici soudce Soudního dvora může navrhnout předseda ústavního soudu, nejvyššího soudu či nejvyššího správního soudu nebo některý z děkanů čtyř právnických fakult v České republice.

Nominací ze strany členského státu však proces výběru soudců Soudního dvora nekončí. Lisabonskou smlouvou byl zřízen speciální sedmičlenný výbor, jenž na základě neveřejného slyšení s kandidátem na post soudce vydá stanovisko hodnotící vhodnost tohoto kandidáta. Členové výboru jsou vybíráni vládami členských zemí a rekrutují se z řad bývalých soudců SDEU, nejvyšších vnitrostátních soudů či z uznávaných expertů v oblasti práva. Posudek expertního výboru není závazný, avšak členské země ho respektují.

Soudcem Soudního dvora z České republiky je již od roku 2004 Jiří Malenovský.

 

Složení a výběr soudců Tribunálu

Počet soudců Tribunálu je postupně navyšován a převyšuje počet členských zemí, těm je však garantováno, že každá země bude mít u Tribunálu alespoň jednoho soudce. I požadavky kladené na uchazeče o funkci soudce Tribunálu a formální kritéria jejich výběru jsou ve srovnání s procedurami nominace soudců a generálních advokátů Soudního dvora méně rigidní. Smlouvy tak od soudce Tribunálu očekávají pouze způsobilost k výkonu vysokých soudních funkcí.

Zatímco návrh na post soudce Soudního dvora mohl v ČR učinit jen omezený okruh osob, v případě nominací na pozici soudce Tribunálu se mohli zájemci sami přihlásit v otevřeném výběrovém řízení.

Česká republika v současné době disponuje dvěma soudci Tribunálu Soudního dvora Evropské unie – tím prvním je již od roku 2004 Irena Pelikánová, k ní se v roce 2016 přidal Jan M. Passer.

 

Generální advokáti u Soudního dvora

Kromě soudců působí u SDEU – konkrétně u Soudního dvora – také generální advokáti. Jedná se o speciální funkci, která nemá nic společného s „advokáty“ – obhájci, jež známe z českého právního prostředí. Generální advokáti pomáhají Soudnímu dvoru při jeho rozhodovací činnosti tím, že ve svém stanovisku poskytují expertní nestrannou analýzu případů a vyjadřují svoje přesvědčení, jak by měl Soudní dvůr případ vyřešit. Stanovisko generálního advokáta pro Soudní dvůr není závazné, je pro něj ovšem inspirativní a Soudní dvůr se jím v mnoha případech řídí.

Počet generálních advokátů je nižší než počet soudců Soudního dvora (a tedy i nižší než počet členských zemí), byť dochází k jeho postupnímu navyšování. V současnosti působí v Lucemburku jedenáct generální advokátů. Šest nejlidnatějších zemí EU má zajištěno pozici generálního advokáta trvale, zbývající posty zastávají státní příslušníci ostatních členských zemí EU podle rotačního principu. Pro výběr generálních advokátů působících u Soudního dvora se používá téže procedura jako pro výběr jeho soudců (viz výše).

Svého generálního advokáta má v současnosti u Soudního dvora i Česká republika – je jím Michal Bobek.

Autor: Petr Pospíšil, Kristina Kvapilová, Euroskop, aktulizováno k únoru 2019

Další články v rubrice

Seriál Euroskopu: Jak Češi ovlivňují evropskou politiku

Tereza Chlebounová, Kristina Kvapilová, Euroskop

Češi v Evropském parlamentu

text: Tereza Chlebounová, infografika: Kristina Kvapilová, Euroskop

Češi v Radě Evropské unie

text: Tereza Chlebounová, infografika: Kristina Kvapilová, Euroskop

Češi v Evropské radě

text: Tereza Chlebounová, infografika: Kristina Kvapilová, Euroskop